Už nejsem dítě!

23. Kapitola

Ross: psán tučně  Hanka124

Brandon:

„Nejdu, "odseknu a natisknu se na něj. Prsty mu přejedu po hrudníku a následně ho pořádně kousnu do ucha. Vyjekne a pevně si mě k sobě přitáhne za zadek. „Copak?" zamrkám na něj a políbím ho na bradu. Koleno mu dám k rozkroku. „Co protislužbu a nebudu muset na sobě mít nic holčičího."

"Hele, hele, sázka je sázka, zlato, z toho se nevykroutíš, navíc sotva stojíš, pojď převážu ti to." zvednu si ho do vzduchu a i přes jeho protesty ho položím na gauč. "Zůstaň, zajdu pro obvazy." usměju se na to zamračené stvoření a jdu pro lékárničku. Když se vrátím, tak je pryč. "Brandone?"

Nejsem pes. Nebudu ho přece poslouchat na slovo. Navíc se mi rozezvonil telefon. „Ano? Jé... Ahoj, Sof... Co je? " Začala mi štěbetat do ucha a pozvala mě na svatbu. „Jo, přijedeme oba... Neboj. Jo, zítra sednem na letadlo... Ne... Nedotáhnu si tam žádnou svoji holku. Nejsem pasák, Sof, a nejsem ani děvkař." Rozesmála se. „Jsi hotový kasanova... " Ozvalo se ještě z telefonu. „Beztak tam máš teď nějakou babu, jestli mi zkazíš Rosse. " „Vlastně tady někoho mám a tvůj bratr nám asistoval. Ty vado. Lepší trojku sem nezažil. Tvůj brácha fakt dokonale kouř..." Telefon mi byl vyrván z ruky a já si naštvaně sedl na postel.

Se zhrozeným výrazem mu vytrhnu mobil z ruky. "Ne, Sof, neboj, nic se neděje... Ne, žádná trojka neproběhla... Ne! Sofie, opravdu ti nebudu říkat, že jsem s ním spal... Ne, ani ti neřeknu, kdo je ten nahoře... Sakra Sof! Ne, myslím, že nám nebude vadit společný pokoj... Ne, nic nezameškám... Neboj, šrotím se doma... Já vím, že to zvládnu... Ne, on to ještě neví... Ne, nebudeš mu to říkat... Kdy? Už zítra?... Sof... Ale já ti říkal, že pozítří si musím zajít pro prášky... Ne, nejde to koupit bez receptu... Ne, opravdu ne, mají dovolenou!.. Sof..." mobil je mi vytržen z ruky a k uchu si ho přikládá Brandon. "Hele..." doufám, že mu Sof neřekne nic, čeho bych pak mohl litovat.

„Proč tak ječíš? " zavrčím na ni a ona se zase rozječí. „Přijedem teda až pozítří. Ne. Nezajímají mě tvoje kecy. Zatím ahoj." Típnu jí to a hodím po něm telefon. „Proč se nenecháš vychválit? " Povalí mě pod sebe. „Nebo jsem jí měl říct, jak velkýho máš ptáka?" umlčí mě polibkem. Mám teď nějakou rýpavou a zlou náladu. „Tlačíš mě kostí do břicha. Tedy pokud to je kost." Přejedu mu po ochablém... Zatím ochablém penise. „Takže to byla kost. Hmm. Takže... Co kdybych ti... " Zacpe mi pusu a zase zvedne telefon. Chce mě ignorovat? Normálně se posadí a já se skloním k jeho klínu. Zajímá mě, jestli zvládne nesténat.

Volá zase Sof, a on mi kouří, sakra. "Hele, Sof, pokud pro nás máš letenky na zítra, tak poletíííméé zítra..." ujede mi vzdech. "Proč mi to děláš?" šeptnu směrem k Brandonovi. "Ne, níc se neděějé, opravdu ne. Dobře, tak zítra, ale pokud sebou někde seknu, je to jen tvá víná... Sakra, co s tím všichni furt máte! Já jím! Nemůžu za to, že nemám tak často hlad... Ne, uvidíme se zítra večer na letišti, páá." tipnu to a jemně odstrčím Brandonovu hlavu. "Prosím, nech toho, nemám na to náladu." vzdychnu a dívám se všude jinde jen ne na něj.

„Proč bys na to neměl náladu? " zeptám se zmateně a znovu mu olíznu vzrušený penis. „Jsi ze mě naprosto odvařený," zasměju se zvezela a opět se chystám vzít si do úst jeho penis. Odstrčí mě a já bolestně otevřu pusu. Nic z nich ale nevyjde. „Co jsem udělal špatně? " zamumlám ublíženě.