Už nejsem dítě!

45. Kapitola

Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Jsem z toho číšníka tak na nervy. Jak, jak věděl, o čem si povídáme, vždyť tu nepadlo ani slovo o tom, že by byla má rodina mrtvá nebo že mě Sof nesnáší. Jsem nepříjemný, úplně na všechny a Louis s Melissou si toho už taky všimli. "Stalo se něco Rossi?" zeptá se Louis starostlivě. "Nic, nic, už by mělo být všechno v pořádku." mírně se uměju, když se ten číšník vybelhá s monoklem pod okem a roztrženým rtem ze záchodů.

Všimnu si jeho pohledu a zastavím se na pěkně dobitém číšníkovi. „Zlato, co se stalo? " konejšivě ho pohladím po ruce a on uhne pohledem. „Pak mi to řekneš, ano?" zabručí a já se napiju. Ani si neuvědomuju kolikátá je to sklenice. Prostě se dobře bavím a je mi dobře.

"Dobře, řeknu ti to, pokud je toto pro dnešek tvá poslední sklenice alkoholu, ano?" mrknu na něj a přísunu k němu svou sodovku. Po chvíli opravdu kývne a já bych ho nejraději objal. "Děkuju, pak ti to někdy vynahradím." mrknu na něj, olíznu si rty a on se rozesměje.

Piju z jeho sodovky a pomalu se mi všechno zamlžuje a vše mi přijde veselejší a veselejší. „Moc se omlouvám, popletla jsem objednávku. To nebyla sodovka, pane. " Jen se na ni usměju. „Ale to je v pohodě. Viď, Rossi." Šťouchnu do něj a málem spadnu ze židle. „Ah... Bolí mě hlava, "vydechnu a s úsměvem se zadívám na Melissu. „Víš, že jsem tomu tvýmu bývalýmu rozbil hubu." Taky se zasměje. „A já ti ještě otevřela. " Pobaveně se směje. Taky vypadá hodně uvolněně. „Nebyly to zlý časy, pamatuješ na..." Plně se oba pohroužíme do vzpomínání, náhle jsem vytažen na nohy a Melissa taky. „Co je?" kňournu.

Sakra... To jsem nechtěl. Ti dva opilý si povídají, jestli se tomu dá tak říkat a my se na sebe s Louisem díváme. "Zaplatíme." zavolá Louis na novou číšníci, která popletla naše objednávky. Když máme zaplaceno, tak oba začneme své drahé polovičky tahat na nohy. "Brandone, zlato, rozluč se, jdeme domů." s tím ho podepřu a přiblížím ho k Melisse, aby se teda mohli náležitě rozloučit. Než stačíme s Louisem něco udělat, ti dva se začnou olíbávat a u toho se strašně řechtají. Ještě že už jsme aspoň venku z restaurace. "A na čelíčko,... na nosánek,... na bradičku,... na tvářičku,.... na druhou tvářičku... A na pus..." než to stihne Melissa doříct, tak jí Louis skočí do řeči. "A na pusinku jen manželovi."

Dál se hihňám a ještě těm dvěma mávám. Společně s Rossem se pak vydáme taky domů. Úsměv mi z tváře pomalu mizí, protože si uvědomuju, co jsem udělal. Jsem opilí. Zastavím se a zakryju si obličej. „Promiň, Rossi, " vzlykám a snažím se uklidnit. Taky uhýbám před jeho doteky. „Zkazil jsem to, zase jsem to zkazil. Teď se mě budeš zas bát a a a," zase se mi z hrdla vydere vzlyk. Posadím se na lavičku a zmučeně na něj koukám. „Opustíš mě tak jako všichni. "

"Ale prosím tě, pojď ke mně." sednu si za ním na lavičku a přitáhnu si ho na klín, okamžitě mi zaboří hlavu do košile a vzlyká. "Ty jsi pro mě ten nejlepší na celém světě." políbím ho do vlasů a on ke mně zvedne očka. "Miluju tě, nebojím se tebe, ale o tebe. To je rozdíl. Přijde mi děsivé to, že by ses třeba opil a já musel někam odejít. Ty by ses pak ráno probudil a já bych u tebe nebyl, nesnesl bych, kdyby sis myslel, že jsem tě třeba opustil." snažím se mu to vysvětlit, ale i mně samotnému se z té "sodovky" plete jazyk. "Miluju tě, a kdybych tě chtěl opustit, nebudu mít v plánu společnou budoucnost, a to já mám. Jen si to představ, pořídíme si větší byt, pomůžeme bábi rozšířit kavárnu i na cukrárnu. Budeme kuchtit užívat si na stole. Vezmeme se a nakonec si adoptujeme dítě. Budeme skvělými rodiči, mnohem lepšími než naši rodiče. A budeme mít i psa jménem Rex a kočku Karamelku a když budeš hodný, nechám tě pojmenovat našeho králíčka, " sním a on na mém klíně chytne záchvat smíchu.

„Rossi. Já tě fakt móc miluju. " Líbal jsem jeho rty a jeho krk. Hladil jsem jej. Nedokázal jsem se nabažit jeho polibků. Otíral jsem se o jeho tvář a on si mě vyzvedl do náruče a nesl si mě domů. Usmíval jsem se. Tedy až do chvíle, než se neozvalo zařvání Rossova jména. Zmateně jsem zvedl hlavu. Byl to ten číšník a byly tam s ním jakési dvě obrovské gorily. Víc sem se na Rosse natiskl, ale následně jsem ležel na zemi a Ross si držel krvácející nos. „Zlato! " vyjekl jsem a stoupl jsem si před Rosse. „Nech ho bejt ty zatracenej sráči!" Vrazil jsem mu a jedna z těch goril mě chytla. Druhý držel Rosse. „Ty! " zabodl prst do Rossovi hrudi. „Znemožnil si mě a ponížil. Chci ti hrozně moc ublížit." Celou dobu se díval na mě. „A kvůli tomuhle sráčovi mě vyhodili." Jen jsem se omámeně pousmál. „Fakt ti chci ublížit a víš jak ti ublížím nejvíc?" Několikrát Rosse udeřil do břicha a já se začal zmítat a kopat. Cosi Rossovi zašeptal do ucha a pořád. Pořád se díval na mě. Začal se ke mně přibližovat a Ross sebou začal zmítat jako o život. Nechápal jsem to. První rána dopadla na mou čelist a mně se zatmělo před očima.

"Ošukám ti ho přímo před tvýma očima, " vrčel mi do ucha a pak se začal přibližovat k Brandonovi. "Pusťte mě!" křičím a zmítám se. Snažím se tomu sráči vytrhnout, to se mi povede, ale až po tom, co leží Brandon na zemi v bezvědomí. Něco se ve mně hnulo. "Za to zaplatíte!" rozkřiknu se a přehodím si svého věznitele přes rameno před sebe, čím mu jaksi vykloubím rameno a on s bolestí zůstane ležet na zemi. "Běžte okamžitě od něj!" vrčím na zbývající dva. Jsem vzteky celý rudý. Zničí tak krásnou chvilku a pak ještě zraní Brandona, to jim neodpustím. Nechají Brandona na pokoji a oba skočí na, mě. Mlátí mě hlav nehlava, jeden z nich má i nůž, který se mi zapíchne do ruky.Nevím, jak dlouhou se tam pereme, ale někdo asi zavolal policii a záchranku, protože nás někdo za houkání sirén od sebe odtrhl. "Brandon? Brandon?" cpou mě do sanitky, ale já se scháním jen po něm. "Nebojte pane, váš přítel je v pořádku, dívejte, támhle na vás čeká." mluví na mě nějaký záchranář. A opravdu, na lehátku tam sedí Brandon a drží se za hlavu. Chci jít k němu, ale zamotá se mi hlava a s ránou skončím na zemi. "Vypadá to, že nůž trefil žíly!" ozve se někde kolem mě.
.
.
.
Seděl jsem v nemocničním pokoji a držel jsem Rosse za ruku. Spí, žije, je mimo nebezpečí života. Já měl obvázanou hlavu a přes celou půlku obličeje se táhla ošklivá podlitina. Na těle jsem měl další podlitiny, ale to bylo nic. Ross skončil mnohem hůř. Z očí se mi spustila nová várka slz. „Rossi. " Kňournu, ale on nereaguje. Když se probudil naposledy, tak jednom mumlal moje jméno a zase usnul. Prý je to normální. Není. Nemůže. „Je to moje vina."