Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

1. kapitola

Už jako dítě jsem věděla, že se mnou není něco v pořádku. Byla jsem jiná než ostatní. Ne, že bych snad vypadala nějak zvláštně, bylo to tím, že jsem viděla něco, co ostatní nedokázali. To, co jsem viděla byli mrtví lidé, lidské duše nebo lépe řečeno duchové. Duchové byli ti, co ze mě v očích druhých udělali BLÁZNA.

Prvně jsem ducha spatřila už jako novorozeně. Nedokážu vysvětlit, jak je možné, že si to pamatuji. Byla jsem čerstvě narozené dítě, které prvně vylezlo na svět. Bylo jasné, že bych si toto stádium života neměla vůbec pamatovat. BOHUŽEL JSEM SI TO PAMATOVALA! Pamatovala jsem si VŠECHNO... Všechno to bylo v mé paměti.

Pamatuji si na svého prvního ducha, který se vznášel nad mou postýlkou. Vzpomínám na pláč, kterým jsem tenkrát vzbudila své rodiče a divím se, že jen je. Mí rodiče mi samozřejmě v té době nerozuměli jediný slovo no, spíše jediné zamumlání, co jsem vydala. Vždycky si mysleli, že za to může hlad nebo něco podobného. Nikdy je ani na minutu nenapadlo, že by to mohli být duchové. Ve skutečnosti jsem jim to ani nemohla mít za zlé. No vážně, jaké rodiče by napadlo, že jim dítě řve, protože nejspíš vidí duchy? No tak to vidíte sami. Jediný, co jsem si jako dítě přála bylo prožít to šťastné NORMÁLNÍ dětství. A skoro jsem si myslela, že ho opravdu prožiji. Od mého prvního spatřeného ducha uběhlo celých sedm let v klidu. I když jsem si svého ducha velmi dobře pamatovala, myslela jsem si, že to byla jen noční můra, která mi uvízla v paměti. Ale mýlila jsem se...

Byl to můj první školní den. Moje první návštěva školy. Byla jsem opravdu šťastná. Nemohla jsem se dočkat až si udělám své první přátelé, až se prvně začnu učit. Měla jsem na sobě rudé sváteční šaty s mašlí na zádech a vlasy zapletené do dvou dlouhých copů. Seděla jsem v prostřední řadě vedle dívky s blond lokýnky a s bledou pletí. Tehdy mi připadala, jako jedna z těch porcelánových panenek, co maminka sbírala a vždycky mi nadávala, pokud jsem jí jednu tajně čmajzla a dávala si s ní čajový dýchánek ve svém pokoji. Všichni, stejně jako já, byli celí nedočkaví, až se objeví naše třídní učitelka. Ve dveřích se konečně objevila mladá žena s kaštanovými vlasy na mikádo, fialovými pouzdrovými šaty a dupajícími podpatky. Představila se nám jako Jasmin McCartová. Pověděla nám, že bude naše třídní učitelka, poté nás uvedla do nového roku, a nakonec po nás chtěla, abychom se představili a řekli čím chceme být až vyrosteme. Každý, kdo měl slovo se musel postavit před třídu, což byla první věc, co mě vyděsila. Byla jsem neuvěřitelně stydlivé dítě. Když byla na řadě moje spolusedící, nastražila jsem uši. Před tou tabulí opravdu zářila. Pověděla nám, že se jmenuje Katelyn Martinová a že až vyroste chce se stát modelkou nebo herečkou, jako její maminka. Vážně jsem žasla nad jejím sebevědomím, já oproti ní byla totální loser. Moje sebevědomí nedosahovalo ani nad 20% ze 100, takže když jsem byla vyvolaná, že jsem na řadě, měla jsem co dělat, abych se vůbec zvedla. Velmi opatrně jsem se šourala před tabuli a cítila, jak se mi klepou nohy. Zastavila jsem se před třídou a začala si tahat za lem šatů. Vždycky jsem to dělávala. Projevovala se tím moje nervozita. V momentě, kdy to prvně viděl táta, nazval to ŠATOVÝ SYNDROM, ve zkratce ŠTS. Od té doby jsme tomu tak říkali. Cítila jsem, jak na mě všichni koukají.

Zhluboka jsem se nadechla a zvedla hlavu. ,,Jmenuju... se... ehmm... An... Angela, ale... no... doma... mi tatínek a maminka... říkají... jenom Angie... takže ehm...''

Lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. Byla jsem ale odhodlaná pokračovat, jenže mě něco vyrušilo. Byl to takový zvláštně sípavý zvuk, který vycházel z protější zdi. Z té zdi nejdřív vylezla jedna ruka, tedy alespoň to ruku připomínalo. Byla celá prohnilá a zkřivená ( asi jako, když ždímete prádlo ) s dlouhými černými nehty. Hned za ní vylezla druhá, dost podobná té první. Měla jsem pocit, že mi třídní něco říká, ale v ten moment jsem jí vůbec nedokázala věnovat pozornost. Jediné, co jsem dokázala vnímat bylo to tělo lezoucí ze stěny. Poznala jsem, že to je žena. Její tvář byla zahalena dlouhými vlasy a tělo jí zakrývala špinavá noční košile. Přesto byla celá polámaná a různě shýbaná. Byla opravdu strašidelná. Naprosto jsem v ten moment přimrzla na místě. Byla jsem vyděšená k smrti. Ta žena začala kráčet mým směrem. Její pohyby byly divné, vypadaly, jako zpomalený film. Šla ke mně rychleji a rychleji, a pak ten sípavý zvuk zesílil a ona po mně skočila. Začala jsem ječet. Ječela jsem tak dlouho dokud jsem se znovu neodvážila otevřít oči. Zjistila jsem, že mě v náručí svírá třídní a že ta polámaná žena zmizela.

V ten den na mě prvně všichni zírali, jako na cvoka. Od toho dne se můj život změnil. Duchové mě už neopustili. Ať jsem byla kdekoli, ať jsem šla kamkoli, oni byli se mnou. To byl čas, kdy jsem pochopila, že to nebyly jen sny, byla to skutečnost... Jen čistá realita...