Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

34. kapitola

,, Už o tom víte?" Hannah k nám uháněla přes celou chodbu, tak rychle, že jsem se divila, že se cestou nepotkala tváří v tvář podlaze. 

,,Co bychom měly vědět?" Zeptala se Adri a dál se prohrabávala svou skříňkou." 

Hannah hluboce oddychovala. ,,Zítra se jede tábořit." 

,,Cože?" Adri zhrozeně vylovila hlavu ze skříňky a popadla Hannah za ramena. ,,Jaký táboření?! Co to tu plácáš?" 

Hannah jí setřásla a založila si ruce na prsou. ,,Nic tu neplácám. Říkám, co vím. A uklidni se! Co to do tebe vjelo!?" 

Adri na ní nevěřícně koukla. ,,Děláš si srandu! Vždyť víš, že mám alergii na všechen pyl a taky na včelí žihadla." 

Hannah projasnila. ,,Oh., no jo!" Luskla prsty, přičemž se zatvářila osvíceně a nevinně se na Adri podívala. ,,Promiň." 

,,Někdy si říkám, jestli si fakt moje nejlepší kámoška.." Zamumlala Adri a zavřela skříňku. 

,,Kde si to slyšela?" Nacpala jsem si učebnici matiky do tašky a přesměrovala pohled na Hannah.

 ,,Od Jade, která to slyšela od Zoe a ta to zas slyšela od Penny."

 Pozvedla jsem obočí. ,,Aha.." Vykročila jsem ke své třídě. ,,No pokud je to pravda, tak se to brzy dozvíme." 

Adri si povzdechla. ,,Doufám, že není. Pro mě není nic horšího, než pobyt mezi trávou a kytkama."

 Hannah se zakřenila a stoupla si mezi nás. ,,Víte co si myslím já? Že by to bylo fakt prima!" Vzala nás kolem ramen. Adri zakoulela očima a já se usmála. 

Pokračovaly jsme společně do třídy, kde jsem se rozdělily. Šla jsme se posadit do své lavice. Už jsem si na středoškolský život docela zvykla. Opravdu jsem si ze začátku říkala, že tohle nemůžu zvládnout, ale myslím, že jsem se přizpůsobila docela dobře. Povzdechla jsem si a probrala jsem se taškou a vytáhla z ní sešit, učebnici a něco na psaní, když jsem zvedla pohled střetla jsem se s těmi báječnými fialovými oči. Chrisovými oči. Oči, které už jsem nějakou dobu neviděla. Usmála jsem se. Chris se, ale neusmál, místo toho si vedle mě sedl a hluboce se na mě zadíval. Tak hluboce, že jsem opravdu nechápala o co jde. 

,,Co se děje?" 

,,To bys mi měla říct ty." 

Nakrčila jsem nos. Vůbec jsem téhle situaci nerozuměla. ,,Ehm.. já nechápu o čem to tu mluvíš."

 ,,Stačí když řeknu Jess?" Nespouštěl mě z očí. Už jsem pochopila. Ale téma Jess už jsem měla dávno za sebou a nehodlala jsem ho znovu vytahovat. 

,,To co se stalo s Jessem už je za mnou a nechci o tom znovu mluvit. Takže co, kdybychom probrali něco jinýho, třeba, kde si celou tu dobu byl?" Opět jsem se usmála. Chris se však nepřestával mračit. 

,,Proč si mi to neřekla?" 

Proč se všichni musí ptát na tuhle otázku!? Copak to není očividný, proč asi?!  Povzdechla jsem si. Bylo mi jasný, že z tohohle se jen tak nevykroutím. ,,Chrisi!" Pevně jsem se na něho podívala. ,,Všechno se to stalo, tak .. tak rychle a špatně. Sama jsem nevěděla, co mám a co nemám dělat. Hrozně moc jsem se někomu chtěla svěřit, ale nemohla jsem. Prostě to nešlo." 

Chris si povzdechl. ,,Měl jsem být s tebou. Kdybych tě tenkrát nenechal samotnou, nic z toho by se nestalo." 

,,Chrisi.." Jemně jsem se dotkla jeho ruky a zadívala se mu do očí. ,,To co se stalo, není tvoje chyba. Prostě se to stalo a ano je to hrozný, ale už je to za mnou. Nechci už o tom mluvit ani se tím zabývat, prostě to hodíme za hlavu ano?" Když stále neodpovídal, chytila jsem ho za paži. ,,Udělej to pro mě. Nech to být."