Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

25. kapitola

,,Co je to šarlatán?" Finn odtrhl pohled od mého počítače, kde mu právě hrála nějaká animovaná pohádka.

Vystrčila jsem hlavu z šatníku, ve kterém jsem se snažila najít své rudé triko, ale ani za boha tam nebylo. ,,Šarlatán je podvodník. Je to většinou člověk, který si hraje na doktora, ale není jím." Dala jsem si ruce v bok a vyčerpaně vydechla. Moje tričko prostě nikde nebylo.

,,Aha! Takže je to špatný člověk?"

Pootočila jsem hlavu Finnovo směrem. ,,Přesně tak Finne."

Usmál se a ukázal mi zvednutý prst. ,,Chápu." Pokračoval dál ve svém sledovaní.

Jemně jsem se usmála. Byla jsem ráda, že mám Finna zase u sebe. Krom toho, že to byl takový malý miláček, tak byl taky trochu, jako moje vodítko v tom druhém světě. Mohla jsem se ho zeptat na spoustu věcí ohledně duchů. To bylo přínosné. S hledáním trička jsem to vzdala. Natáhla jsem se pro krátké bílé šaty do áčka z polyesteru nad kolena, bez rukávů s krajkovým výstřihem ke krku. Vlasy jsem měla rozpuštěné v beach vlnách. Ještě jsem si do nich zabořila sluneční brýle, a nakonec popadla svou tašku.

,,Tak pa Finne." Pocuchala jsem mu vlásky.

,,Ahoj. Vrať se brzy!" Zavolal za mnou, než jsem za sebou zabouchla dveře.

Dolů jsem brala schody po dvou a do kuchyně jsem přímo v padla.

,,Dobrý ráno! Rodino!" Tohle jsem si vždycky chtěla zkusit říct. Úkol splněn.

Táta odtrhl pohled od ranních novin. Byl jeden z mála, který je stále čte. ,,Dobré miláčku."

Přešla jsem ke kávovaru a postavila na café. ,,Máma tu není?" Zeptala jsem se nenápadně.

Chtěla jsem se jí totiž vyhnout. Pravda byla taková, že když jsem se včera vrátila domů, vedli jsme spolu asi hodinovou konverzaci, i když moment jinak, ona se mnou vedla hodinovou konverzaci, kdy ona mluvila a já držela pusu na zámek. Byla jsem naprosto ztracená, a nakonec jí vůbec nic neřekla. Moje slova zůstaly, nevyřčená. Asi jsem se bála riskovat. Moje máma nade mnou holt měla určitou moc. Mohlo by se jí něco znelíbit a jedním lusknutím bych mohla skončit bez všeho, co jsem tu budovala. Jako moje práce, nebo návštěva kaváren po škole. Moje měsíční psychologické hovory by se mohly rázem změnit v týdenní. Oklepala jsem se. Ne ne! To nehodlám riskovat. Možná jednou, ale zatím nejsem připravená postavit se mámě čelem. Drží můj život pevně v rukách. Bylo by to, jako postavit se čelem ke svému životu nepřipravená. Káva se dovařila.

,,Není. Už šla do práce a Kyle má ranní trénink, takže tu také není." Ozval se táta a otočil další list novin. Vydechla jsem úlevou. Tohle byl požehnaný den. ,,Dnes jdeš do práce?" Pokračoval tatík ve vyptávání.

,, Jo. Dneska se s Isabell musíme postarat o aranžmá jedné z vitrín. Myslím, že to bude sranda." Přelila jsem si café do termosky a zbytek dolila tátovi do hrníčku.

,,Děkuji." Usmál se. ,,Takže výzdoba hmm.. Mimochodem, kdo je Isabell?"

,,To je dcera majitelky. Pracuje tam se mnou." Usrkla jsem café a poté jí pořádně zavřela. Nechtěla jsem mít v tašce potopu.

,,Achh tak. Tak to si musíte dost rozumět, když spolu pracujete."

Zasmála jsem se. ,,Jo. Budu doufat, že to tak zůstane." Přehodila jsem si tašku přes rameno a vyrazila ke dveřím. ,,Tak já běžím. Měj se tati."

,,Ty taky zlatíčko."

U vchodu jsem si nazula hnědé boty na podpatku. Boty měly celou přední stranu z elastických pásků až nad kotník. Zadní strana byla pevná a držela tvar. Na patě se pak zapínaly zlatým zipem. Před pár dny se mi nově objevily v šatníku. Bylo jasný, kdo mi je tam strčil. A i když jsem měla většinou problém s mámou, s těmihle boty rozhodně ne. Možná až na ten ne moc široký podpatek, ale to jsem se rozhodla zvládnout. Vyšla jsem z baráku a vyrazila na cestu. Už po chvíli mi umíraly nohy.