Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

54. kapitola

Tahle kapitola je jen takový kratší dodatek.. pro ty, co touží po některých odpovědích.. po tom dlouhém čekání!!😂😊💜

Zemřel.. To slovo mi v hlavě znělo celou dlouho noc, hned poté, co mě Mason doprovodil domů. Cestou neprohodil moc slov. Jen se díval kupředu a okolí ani pořádně nevnímal. Bylo mi ho líto. Jeho a jeho rodiny. Liam se, také neukázal. Nevěděla jsem, co mám dělat. Pokud byl Liam opravdu mrtvý, tak už nebylo nic, co bych pro něj mohla udělat. Netušila jsem, jak se s touhle novou informací vypořádat.. Co mám dělat?

,,Víš, že tenhle výraz u tebe naznačuje přesně, co děláš?“ Seděla jsem už nějakou dobu před školou a zírala do prázdna. Moje hlava si opět hrála a odmítala s tím přestat. Zvedla jsem k Matteovi pohled a zastínila si oči, před sluníčkem.

,,A co dělám?“

,,Přemýšlíš.“ Povzdechl si a posadil se vedle mě. ,,Děje se něco? Něco ve škole?“

Nadechla jsem se a pomalu vydechla. ,,Ne. Ve škole je to pořád stejný. Polovina si mě nevšímá a ta druhá si nedokáže dát pokoj.“ Propletla jsem si prsty. ,,Neměl si někdy pocit, že ať se snažíš, jak se snažíš, tak, že stejnak nic nejde, tak jak bys chtěl?“

Matteo zaklonil hlavu a zadíval se do nebe. ,,Život už takovej je. Neulehčí ti to.“

,,Hmm..“ Seskočila jsem dolů a podívala se na něj. Sluneční zář prosvicovala jeho zlaté panenky. ,,Matteo?“

,,Co?“

,,Víš něco … něco o bratrovi Masona? O Liamovi?“ Zeptala jsem se po dlouhém uvažování.

Matteo mě sledoval snad věčnost. Seskočil a přiblížil se ke mně. ,,Co je tohle za otázku?“

,,Jen.." Nevěděla jsem, co říct.

,,Mason ti řekl o svým bráchovi?“ Udělal ke mně další krok.

Zavrtěla jsem hlavou. ,,To ne. Spíš jsem se o něm dozvěděla náhodou.“

Matteo už byl jen krok ode mě. ,,Náhodou?“

,,Jjo.. včera jsem byla u nich doma a jeho babička zmínila jeho jméno.“

,,Proč si tam byla?“ Zvrásčil Matteo čelo.

,,Mason mě pozval.“ Matteo překročil ten poslední krok. ,,Znal si Liama?“

Zastavil se v mé soukromé zóně a hleděl na mě. ,,Jistě. Všichni ho znali.“

***

Domů jsem se vrátila dost zklamaná. Matteo mi nic neřekl. Masona jsem se ptát nechtěla. Muselo to pro něj být bolestivý téma. Achh.. Bolela mě hlava ze všeho toho uvažování. Vzala jsem si vodu a lahvičku prášků. Posadila jsem se na gauč a vylovila prášek z lahvičky. Zapila jsem ho a zapnula televizi. Nedávali nic zajímavého. Nebo spíš mě to nepřišlo zajímavé, když jsem nebyla ani schopna se na to soustředit. Zaklonila jsem hlavu a opřela si ji o gauč. Sledovala jsem strop a vnímala ticho kolem. Nikdo nebyl doma. Poslední dobou to, tak bylo často. Kdyby tak moje hlava, byla stejně prázdná, jako tenhle dům...