Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

23. kapitola

Uběhlo několik dní od mého prvního rande v životě. Neustále jsem zápasila s tím tíživým pocitem na hrudi, když jsem spatřila Chrise. Byla jsem z toho docela vyčerpaná. Netušila jsem co s tím dělat. A Chris? Chris byl stále stejný. I když mi přišlo, že je mi ještě o něco blíž než dřív. Nebo to byl jen pocit.. A aby toho na mě samozřejmě nebylo málo, tak jsem se ještě musela starat o to jak zastihnout Mattea a donutit ho k tomu, aby mi pomohl s těmi otravnými papíry, které jsme měli vypracovat spolu. Bohužel se mi to nepovedlo, jak jinak. Matteo se uměl schovávat líp než kdokoli koho znám. Měla jsem toho dost.

Pomalu jsem se loudala do školy a ignorovala všechno kolem. Prošla jsem školní bránou a v kročila do roje studentů. Pohlcovali mě z obou stran. Přidala jsem do kroku a na koho nenarazím? Na Mattea přece. Opíral se o svou motorku a kouřil. Připomnělo mi to naše první setkání. Nikdy bych neřekla, že spolu ještě někdy promluvíme. Povzdechla jsem si a vykročila k němu. Nevšímal si mě, jak neobvyklé ( ironie ). Zastavila jsem se před ním. Stále mě ignoroval. Odkašlala jsem si. Pomalu ke mně stočil své zlaté oči.

,, Čau." Založila jsem si ruce na prsou.

Matteo pomalu vyfoukl kouř z úst. ,, Čau."

Nadechla jsem se. ,, Dokončila jsem ty papíry." Matteo mě dál pozoroval bez kousku emocí nebo čehokoli ve výrazu. ,, Tak hele! Udělala jsem naší společnou práci, slyšíš to?! Společnou práci! Sama. Víš ty vůbec kolik to bylo papírů a otázek!? Víš, že jsem za tebe vyplnila tvoje osobní papíry. Napadlo tě třeba, že neznám odpověď ani na blbou otázku typu: Moje oblíbené jídlo je? Byla jsem ztracená Matteo. Tak prosím mohl by ses, alespoň tvářit, že ti to není úplně u prdele!! Protože já jsem se ti na to mohla taky úplně vysrat!!" Byla jsem naštvaná. Moje vulgarismy to jen dokazují.

Matteovi vylítlo obočí vzhůru. ,, Klídek Sněhurko."

,, Klídek si říkej někomu jinýmu! Já na to nemám náladu." Matteo naposled popotáhl a poté cigaretu zahodil a zašlápl. Odrazil se od motorky a přešel blíž ke mně. ,, Tak co chceš abych řekl? Mám říct, promiň, že si to všechno musela dělat sama? Vážně mě to mrzí?" To by bylo fajn.. Nic jsem neříkala. Matteo si povzdechl. ,, Sorry, ale to neřeknu. To ode mě nečekej. Nebudu tě krmit blbostma, který nemyslím vážně, takže ne Sněhurko nemrzí mě to, že jsem se tomu vyhnul a ani nelituju tebe. Takovej už prostě jsem."

Stála jsem před ním a oplácela mu pohled. Měl takový štěstí, že jsem v ten moment neměla u sebe nějakou nebezpečnou zbraň, protože by jí rozhodně schytal za tu svojí aroganci. Naštvaně jsem vydechla a jednoduše se otočila a šla pryč.

Matteo, ale asi můj odchod nepochopil, protože mě následoval a držel se jen krok za mnou. ,, Neříkej, že si naštvaná Sněhurko.."

,, Matteo. Já nejsem naštvaná. Já zuřím!" Šla jsem chodbou dál. Matteo mě popadl za ruku. Otočila jsem se na něj. ,, Co!"

,, Jenom.." Chtěl něco povědět, ale Hannah mě chytila kolem ramen.

,, Bré ránko. Už jste odevzdali svoje úkoly?" Povzdechla jsem si. Hannah si všimla dusna kolem. Podívala se nejdřív na mě pak na Mattea a nakonec na mé zápěstí, které svíral. ,, Co se děje?"

Matteo mě okamžitě pustil. ,, Nic."

,, Děje se to, že jsem naprosto vyřízená, ale s ním" Ukázala jsem na Mattea. ,, to ani nehne."

Hannah mě poplácala po zádech. ,, Jo .. tak to vypadá, když schytáš neschopnýho partnera." Zamumlala tiše, ale ne dost tiše, aby to Matteo neslyšel. Hodil po ní vražedný pohled a Hannah se nervózně ošila. Já radši nic neříkala. Byla to ztráta slov.