Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

48. kapitola

Tak tady přidávám ještě závěr předešlé kapitoly, aby vám nechyběl! 😂.. Dnes se pokusím napsat ještě jednu, ale není jistý, jesli se mi to povede.. Zatím přeju příjemné čtení!!💜💜

Jeho rty byly, tak blízko. Tak strašně blízko, stačilo jen… Ne ne ne ne ne ne ne.. ne ! Prostě ne! Vší silou jsem ho od sebe odstrčila a vymanila se mu. Matteo udělal krok zpět a zkroutil koutek vzhůru. Bože!! Musela jsem být rudá i tam, kam se rudá normálně nedostane. Asi mi hrabe.. Jo rozhodně mi musí hrabat, když jsem skoro chtěla věnovat svojí první pusu jemu! Jemu! Chápete to! JEMU!!!!! Vždyť se na něj stačí podívat! Je tak.. tak hezký a sexy a ten jeho odzbrojující úsměv, hlas, co vás dostane na kolena, oči, které vás nenechají jen, tak v klidu. FAJN!! Rozhodně se na něj nedívejte!!  Vaše racionální uvažování, totiž skončí v tahu! Ustoupila jsem od něho ještě o krok. Byla jsem od něho už docela daleko, ale stále jsem ho cítila. Vnímala jsem každičký kousek, který z něho vyzařoval. Stiskla jsem rty a odvrátila se od něho. Nemohla jsem se na něj dívat.. Každičkým pohledem mě měl, čím dál víc ve své pasti.

,,Sněhurko..“ Promluvil tiše Matteo.

,,Nemluv!“ Zvedla jsem ruku na znamení, aby byl ticho. ,,Nechci nic slyšet! Prostě mlč a nic neříkej!“

,,Řekni mi, co se děje..“ Přistoupil ke mně blíž.

,,Co se děje?! Ale nic! Vlastně..“ Zvedla jsem k němu pohled. ,,Řekl si mi blbko?!“ Ukázala jsem na něj prstem. ,,To jako vážně! A co měla jako znamenat fráze .. Moje blbka?! Já rozhodně nikomu nepatřím!!“ Zhluboka jsem oddychovala. Vlastně jsem teď docela vyšilovala. Dost vyšilovala..

Matteo se usmál a přešel až úplně ke mně. ,,Sněhurko…“

Zoufale jsem zavřela oči. ,,Nejmenuju se Sněhurka…“

,,Ale vypadáš tak..“

,,Ne, to nevypadám. Sněhurka nikdy neměla zelené oči. Ani v jediné verzi téhle pohádky.“ Otevřela jsem oči a zachytila jeho pohled.

,,Pravda. Oči Sněhurky se s těmi tvými nedají srovnávat.“

Natočila jsem hlavu ke straně. ,,Matteo ty si mi právě složil lichotku?“

,,To je tomu, tak těžký uvěřit Sněhurko?“ Lehoučce se dotkl mé tváře.

Povzdechla jsem si. ,,Mohl bys alespoň v jedné větě vynechat slovo Sněhurka a říct mi mým normálním jménem?“

,,Hmm.. Nevím..“ Zakřenil se a pohladil mě po vlasech.

,,Vůbec ti nerozumím.“ Vydechla jsem poraženě.

,,Nemusíš mi rozumět. Zatím.“ Dál mi projížděl po vlasech.

,,Matteo, ale pochop, že polovina tvých vět a slov ve mě probouzý pocit zmatení. Možná, že tvrdíš, že ti nemusím rozumět, ale já ti chci rozumět.“ Moje odhodlání bylo na maximum.

Matteova ruka se zastavila a on se na mě dlouze zadíval. Díval se, tak … já ani nevím, jak to popsat.. ,,Musíš mi věřit.“ Shýbl se ke mně. ,,Někdy je lepší nevědět, než vědět.“ Opět byl jen kousek od mých rtů. Přiblížil se ještě blíž. Polkla jsem. Matteo se po chvíli usmál a scvrkl se. Scvrkl se? Moment co..? Achh.. prostě si klekl přede mně. Opatrně se dotkl mého odřeného kolene a já sykla. ,,Musí se to vyčistit. Mohla bys dostat nějakou infekci..“

,,Tak teď už je z tebe i doktor?“ Založila jsem si ruce a seshora ho pozorovala. Vážně se mi to takhle líbila. Připadala jsem si, tak nad věcí.