Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

52. kapitola

Omlouvám se, že přidávám nové díly až dnes, ale celý týden jsem měla horečky, takže jsem po vědšinu času spala. Dnes mi bylo o něco lépe, tak jsem zkusila něco napsat.. 😊💜.. přeju hezké čtení!!

,,Co tím myslíš?“ Sledovala jsem Liama, který přešel k oknu a zahleděl se z něho.

Nadechl se. ,,Mám pocit, že každým dnem se pomalu vytrácím.“

To nedávalo smysl. ,,Ale říkal si..“ Vyskočila jsem z postele. ,,Co všechny řeči o bránách a poslech a dalších nadpřirozených věcech? Co je na to tobě jiného Liame? Já to asi nechápu. Musíš mi to vysvětlit.“

Liam ke mně stočil zrak. ,,Je spoustu věcí, které nevíš Angie.“

,,Tak mi o nich řekni.“ Naléhala jsem.

Povzdechl si. ,,Rád bych, ale..“

,,Ale..?“ Udělala jsem k němu krok.

,,Ale nemůžu. Není mi to dovoleno.“

Zastrčila jsem si vlasy za uši a přešla ty poslední kroky, co nás od sebe dělily. ,,Jak ti tedy mám pomoc, když nemám tušení, jak?“

,,Musíš najít odpovědi sama. Já ti je dát nemůžu.“ Prozradil mi a vyčerpaně mě sledoval.

,,Můžeš mi alespoň odpovědět na jednu jedinou otázku?“

Upřel na mě své zelené oči. ,,Jen se ptej.“

Zhluboka jsem se nadechla. ,,Řekni mi popravdě, opravdu netušíš, jestli si…. zemřel?“ Neříkalo se mi to snadno.

Liam sklopil pohled. ,,Pravda je taková, že nevím, co se se mnou děje ani, co se mi stalo. Nevím nic. Nepamatuju si svou smrt, ale ani nemůžu najít sám sebe mezi živými.“ Opět ke mně pozvedl své velké oči. ,,Proto potřebuju tebe..“

Dívali jsme si navzájem do očí a mezi námi vznikla nevyřčená dohoda. Náš čas se krátil a pokud byla alespoň malinká naděje, že Liam nepatří do světa mrtvých, udělám vše, co je v mých silách, abych ho přivedla zpět

***

Celou zbylou noc jsem po Liamovo odchodě procivěla. Nedokázala jsem usnout. Celý ten den se mi pomalu rekapituloval v hlavě. Pokud jsem Miu do teď neměla jen ráda, tak právě teď vystoupala na ten nejvyšší žebříček nenáviděnosti. Jak vůbec takoví lidi můžou existovat? Copak to nemají ani trochu lidskosti v těle? Jako lidi by jí měli mít hodně! Vybavili se mi obličeje celé jídelny. Byli tak identický. Dokonce i Adri a Hannah se tvářily šokovaně. Jak se jim ještě můžu podívat do tváře? Nejspíš mě mají za totální lhářku. Navíc k tomu ještě z blázince. Může to být ještě horší kombinace?! Povzdechla jsem si a přetočila se na bok. Všechno bylo na houby. Kdybych se mohla narodit znovu a v jiné podobě, nejspíš bych s tím i souhlasila.

,,Achh.. proč přemýšlíš nad takovýma kravinama!“ Zanadávala jsem si a překryla si hlavu polštářem.

Na stole mi zabzučel mobil. Hlášení nově příchozí zprávy. Moc dobře jsem věděla, kdo píše. Ten dotyčný mi jich dneska poslal nejmíň padesát a z hovory, taky zrovna nešetřil. Určitě vám došlo, o kom tu mluvím. Chris. Předpokládala jsem, že o mě má nejspíš strach. Já měla, ale také strach. Bála jsem se jeho reakce. Bála jsem se jeho ztráty. Tedy i přesto, že jsem měla pocit, že jsem už všechny ztratila. Všechny krom Mattea. Byla to ironie,  nikdy by mě ani nenapadlo, že on bude ten jediný člověk, který se mnou zůstane. Povzdechla jsem si a odhodila si polštář z tváře. Opatrně jsem se natáhla pro mobil a uchopila ho mezi prsty. Přetočila jsem se na záda a rozsvítila obrazovku. Jak jsem předpokládala. Nová zpráva od Chrise. Vydechla jsem a pomalu zprávu otevřela.