Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

18. kapitola

Strávili jsme na zájezdě  ještě několik dní. Byl zrovna pátek. Předposlední den školního výletu. Dnes mi nebylo dobře. Jen co jsem ráno rozlepila oči, věděla jsem, že dnes nejsem v pohodě. Bylo něco přes jedenáctou hodinou.

Hannah kolem mě prošla a sehnula se nade mnou. ,, Si v poho? Nevypadáš dobře."

Nadechla jsem se. ,, V poho. Jen mě bolí hlava."

,, A nechceš si dneska radši odpočnout?" Adri se na mě starostlivě podívala z koutku své postele.

,, Já.."

,, Ne! Vím co chceš říct. „ Hannah mě umlčela posunkem ruku. ,, Řekneme asistentce, že ti není dobře." Založila si ruce. ,, Stejnak se dneska jede jen na ty trhy. Navíc je to dobrovolný."

Adri se postavila a sebrala svou tašku. ,, Jo. Čekala jsem, že když je to dobrovolný, že všichni zůstanou tady, ale vypadá to, že všichni jedou."

Hannah se také sehnula pro svou kabelku. ,, To bude tím, že se tam pořádají surfařské závody. Slyšela jsem, jak se o tom kluci od nás baví."

Adri přikývla. ,, To bude tím." Pak se otočila na mě. ,, No tak vidíš, o nic nepřijdeš." Usmála se.

Vlastně jsem měla v plánu také jet. Chtěla jsem domů přivést nějaký suvenýr, ale hádám, že nejspíš nějaký koupím zde. Přikývla jsem. ,, Tak dobře. Děkuju."

Zakřenily se a vyrazily ke dveřím. ,, V klidu. Hlavně si odpočiň." Pomalu vyšly. ,, Tak ahoj." Rozloučily se než za sebou zavřely.

,, Ahoj.." Zamumlala jsem do deky. Vážně jsem se necítila dobře. Znovu jsem zavřela oči a po chvíli usnula.

***

Spala jsem nejmíň další tři hodiny. Promnula jsem si krk a posadila se. Bylo to zvláštní, v pokoji byla až moc velká tma na to, že ještě nebyla ani jedna hodina odpoledne. Podívala jsem se směrem k oknu. Venku bylo zataženo. Zvláštní.. nevzpomínala jsem si na to, že by mělo pršet. Zvedla jsem se z postele a něco málo na sebe hodila. Vzala jsem si klíče a vyšla z pokoje. Měla jsem v plánu jen zajít do jídelny, přesto jsem se zastavila, když se objevil ten chlapec. Ani nevím proč jsem se kvůli němu zastavila. Díval se na mě těmi průzračně modrými oči. Prošla jsem recepcí a přiblížila se k němu. Vypadal opuštěně. Uvnitř sebe jsem pocítil lítost. Pak jsem se lekla. Venku zazněl hrom. Podívala jsem se tím směrem. Pomalu začínalo pršet. Lidé z pláže se začali rychle stahovat zpět do hotelu. Podívala jsem se zpět na místo, kde před chvílí stál chlapec, ale už tam nebyl. Procházel mezi ostatními ven do deště.

,, Hej!" Spěchala jsem za ním.

Šel stále dál a rychleji. Vyšel z hotelu a zamířil směrem na pláž. Šla jsem za ním.

,, Hej!" Zkoušela jsem na něco pokřikovat, ale vypadalo to, že mě neslyší.

Venku už pršelo na celé obrátky. Byl to přímo slejvák,  navíc se schylovalo k velkému větru, což tomu nepomáhalo. Vlasy mě švihaly do očí a lepily se mi všude, kde mohly. Přesto jsem šla dál. Bála jsem se o toho chlapce. Došli jsme k molu. Bylo to to samé molo, ke kterému jsme došli s Chrisem. Chlapec se najednou zastavil a zadíval se na moře. Šla jsem k němu o něco blíž.

,, Ehmm ahoj." Zkusila jsem. Chlapec se, ale stále jen díval do moře a mě nevnímal.

Pak najednou promluvil. ,, Ztratil jsem maminku." Přes tu silnou bouři ho nešlo zrovna moc slyšet.