Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

2. kapitola

,,Pověz mi Angie, jak se dnes máš?'' Vysoký hlas Olivie Barryové se rozlehl v čistě bílé místnosti ještě hlasitěji než obvykle. Olivie byla moje, ne jen moje, ale místní psycholožka. Ještě více jsem se rozvalila ve svém kruhovém točícím křesle, které připomínalo vajíčko s vykrojeným předkem. Upínala jsem na ni svůj tmavě zelený pohled. Olivie se usmála. ,,Takže dneska nebude opět žádná odpověď?"

,,Nedala jsem vám odpověď na tuhle otázku už skoro čtyři roky, zajímalo by mě proč si pořád myslíte, že vám ji někdy dám.''

Olivie si povzdechla. ,,Vidím, že ne. Tak to zkusíme jinak.''
Posunula si své černé hranaté brýle ze špičky nosu zpátky na místo a pečlivě mě sledovala. ,,Dobře, chci vědět, jestli jsi v poslední době viděla nějaké duchy.'' Vždycky jsem měla chuť začít se smát, když se mě někdo zeptal na tuhle otázku se slovy '' V POSLEDNÍ DOBĚ ''. Vídala jsem duchy pořád. Každý den v každou minutu od svých sedmi let. Dala jsem hlavu jemně na stranu. Viděla jsem, jak úporně mě Olivie sleduje. Vždycky sleduje každý můj pohyb. Psychologové jsou geniální tím, že z čehokoli, co provedete, dokáží něco vyvodit. ,,Vidím, že jako obvykle mi toho moc říct nechceš Angie.''

,,Hmmm... to víte. Povídáte si se mnou čtyřikrát do týdne a pořád opakujete to samý. Je to fakt nuda.''

Olivie se opřela o židli a sledovala můj nic neříkající pohled. Po chvíli si znovu povzdechla. ,,Dobrá, necháme to dnes být.''

,,Jo, jako obvykle... a to jsem si myslela, že dneska vydržíte dýl.''

Oliviin rekord byl hodina. Hodinu mi pokládala otázky a já jí hodinu nedala žádnou odpověď. Už tehdy jsem si všimla, že Olivie byla jediná psycholožka, která se opravdu snažila ze mě něco vyždímat. Jediná vypadala, že mi chce opravdu pomoct. Mí předchozí psychologové se snažili jen o to, aby mě přesvědčili, že opravdu nejsem v pohodě.

Olivie se začala prohrabávat papíry na stole. Vždycky mě zajímalo, jak dokáže v té tuně bílých listů najít hned na poprvé ten správný. Z hromady vytáhla A4 a zadívala se do ní. Zatímco četla, pozorovala jsem kluka jenom o něco staršího, než jsem byla já. Měl na sobě nemocniční košili a tvářil se... no jak bych to jenom řekla... aaa vyšinutě! To je to správný slovo. Naprosto vyšinutě. Chodil kolem Olivie s tím vyšinutým úsměvem a nahlížel jí přes rameno do papírů. S každým řádkem se díval přes opačné rameno. Olivie si samozřejmě ničeho nevšimla. Jak by taky mohla? Ten chlapec byl duch. Nikdo krom mě ho neviděl.

,,Celkem by mě zajímalo, co by asi řekla, kdybych jí teď pověděla, že kolem ní slídí šílenej duch...''

No je jistý, že by se snažila tvářit, že mi věří, ale zároveň by se mi snažila v nutit, že to, co vidím není skutečný.

Olivie konečně vzhlídla. ,,Angie, chci ti oznámit, že zítra přijedou tví rodiče. Už je to celkem dlouho, co tu byli naposledy.''

Vnímala jsem přece co Olivie říká, ale taky jsem vnímala toho kluka. Zmizel, ale nezmizel úplně. Jen se přemístil. Stál za mými zády a hlavu měl blízko mého ramena. Vždycky jsem kvůli duchům měla husí kůži, ale když byli takhle blízko bylo mi ještě chladněji. Přemáhala jsem potřebu otřást se. Za tu dobu jsem se naučila chovat se naprosto normálně až je mi duch jakkoli blízko. Zadívala jsem se znovu na Olivii. Do teď jsem se dívala za její hlavu. Na ducha u svého ramene jsem se nepodívala. Kdybych to udělala, Olivie by z toho něco vyvodila, a to jsem nechtěla.

,,Těšíš se na rodiče, Angie?'' Promluvila znovu.

,,Popravdě... už ani nevím, jaký je to pocit na něco se těšit.''

Olivie vypadala zklamaně. Urovnala věci na stole a pomalu se zvedla. ,,Tak pro dnešek skončíme.''

Tohle pro mě znamenalo konec přednášky. Vstala jsem z místa a vydala se ke dveřím. Byla jsem si vědoma toho, že mám toho ducha v patách.

,,Angie..." Ozvala se Olivie.

Otočila jsem na ni hlavu. Usmála se. ,,Nebuď na své rodiče moc krutá. Jen se ti snaží pomoct, stejně jako my všichni tady.''

,,Jistě... všichni se mi snažíte pomoct, proč já to pořád nechápu?" Skoro jsem protočila panenky. Nesnášela jsem tuhle větu.

Otevřela jsem dveře a prostě vyrazila do svého pokoje. Neušla jsem moc daleko, než se mi po obou stranách objevili muži v bílém. Achh... asi jsem se zapomněla zmínit, že už celé čtyři roky pobývám v psychiatrické léčebně. Ano jsem zavřená v ústavu pro blázny. Dobře, nazývat tyhle lidi blázny, když sama nesnesu, když mi tak někdo říká, není moc hezké, ale je pravda, že oni blázni opravdu byli. Tak posuďte sami, koho byste brali víc za blázna - člověka, co tvrdí, že vidí duchy nebo člověka, co tvrdí, že ho unesli mimozemšťani ve vesmírné raketě, ve které proletěl astrální dráhou a přistál na planetě Pluto, kde si údajně zasadil kaktusy? Já bych teda pokládala za menšího blázna sebe. Prošla jsem dlouhou bílou chodbou, přes jídelnu a zamířila ke svým dveřím. Strážní, tak jsem jim říkala mi odemkli a já nekráčela dovnitř. Hned jak jsem byla uvnitř, zamkli za mnou. Bylo to tu trochu jako cela, až bez těch mříží místo dveří. Posadila jsem se na svou malou a velmi nepohodlnou postel. Pomalu jsem se rozhlídla po pokoji. Byl čistě bílý. Dokonce i podlaha byla bílá. Jedno okno, samozřejmě zabezpečené mřížemi. Jedna malá skříň, jeden stolek, pár papírů a jedna tužka, kterou jsem si musela tvrdě vybojovat. Zjistila jsem totiž, že tužka je tu velmi nebezpečná zbraň. A nakonec přesně čtyři knihy. Ty knihy jsem znala nazpaměť. Četla jsem je už tolikrát. To byl můj pokoj. Mé čtyři roky života. Povzdechla jsem si a svalila se na záda. Netrvalo dlouho a duch kluka s vyšinutým úsměvem mi zaclonil výhled na mou čistou zeď svou hlavou.

Znovu jsem si povzdechla. ,,Vážně by mě zajímalo co máš za problém kluku. Pokud se mě snažíš vystrašit tak ti to moc nejde.'' Za ty časy jsem zjistila, že nemusím ani mluvit nahlas, aby mi duchové rozuměli. Duch kluka se začal smát. ,,Super... a teď se ještě směje... to bude bezva večer! Fakt!''

A měla jsem pravdu. Toho ducha jsem se za celý den nezbavila. Večer se mi v pokoji objevila ještě holčička s plyšákem, co neustále opakovala: ,,Pojď si hrát! Pojď si hrát!'' a stařík, co žvanil o 2. světové. Byla jsem vyřízená.

O půl osmé mi přinesli prášky, bylo jich přesně šest. Ani jsem si nebyla jistá, jestli se vůbec tolik prášků najednou může jíst. Nejspíš jo, když mi je dávali. Měly mi prý pomoct. Jistě, nejspíš by mi pomohly, pokud bych opravdu měla přeludy nebo halucinace. Ničím z toho jsem, ale netrpěla. Proto mi z těch prášků bylo pouze blbě, jídlo přestalo mít chuť a způsobily mi jen větší vysílení a únavu, kterou jsem stejnak nemohla dospat, protože pro mě byl spánek něco jako požehnání. Děkovala jsem Bohu, když jsem spala alespoň dvě hodiny, což bylo skoro nemožné. Dneska jsem věděla, že se moc dlouhého spánku nedočkám. Přesto jsem zavřela oči a pomalu usínala.