Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

33. kapitola

Nevím, jak je to možný, ale všichni to věděli. Tedy ne úplně všichni, ale celá naše skupinka. Bylo divný mezi nimi sedět, když se na vás dívali, jako na utrápené zvíře. Ale zase na druhou stranu bylo zajímavé pozorovat, jak se na Jesse zlobili stejně silně, jako by se to stalo jim osobně. Myslím, že za tu hodinu, co jsem v jídelně proseděla, byl Jess napadený tolika možnými nadávkami, že z toho šla hlava kolem i mě.

Bylo pár minut po škole. Posedávala jsem venku před školní budovou a sledovala upocené studenty, kteří mířili dovnitř nebo ven. Zpozorovala jsem Kylovo auto, stále ještě byl ve škole. Ráno byl donucen vypomoct školní knihovnici a momentálně musel pomáhat v divadle s kulisami. Bylo mi ho líto, i přesto, že to Kyle bral docela v pohodě. Měl přece školní trest, ale doma se na něho nikdo nezlobil, takže si žil dál docela spokojený život. Já na tom ovšem byla jinak. Měla jsem pocit, že pro mě to stále neskončilo. Byla pravda, že se to napovrch vyřešilo, ale potřebovala jsem si to srovnat i duševně. Proto mě taky napadl tenhle docela blbý nápad. Jen jsem se k tomu nemohla přinutit. Pozvedla jsem hlavu k slunci a nechali si ozařovat obličej. Jen proudi vitamíne D.. 

,,To se snažíš chytnout barvu?" Lekla jsem se a prudce rozevřela oči. Matteo postával opodál a pobaveně na mě zíral. 

,,Co je ti do toho?!"

 ,,Nic." Pozvedl ramena a popošel ke své motorce. Zkousla jsem si tváře a snažila se ho ignorovat. ,,Pokud čekáš na Kyla, tak se moc brzo nedočkáš. Vypadá to, že ho mají v divadle rádi." 

Natočila jsem hlavu. ,,Jak tohle víš?"

 ,,Myl jsem tam okna. Ty jejich hlášky nešly přeslechnout." 

Usmála jsem se. ,,Vidím, ze o zábavu má postaráno." 

,,To on určitě." Nasednul na motorku a usmál se. Sakra! Vypadal tak dobře..!! ,,Takže, co tu přesně děláš? Nevypadáš, že bys na něj čekala?" 

Neříkal ještě před minutou něco jinýho? ,,Přemýšlím." 

,,Přemýšlíš?" Matteo se zapřel rukama o předek motorky. 

,,Jo. Myslím, že musím něco udělat." 

,,Co přesně?" Nepřestával mě sledovat. 

Obětovala jsem jeho pohled. ,,Dopřát svý duši klid." 

Matteo se po chvíli povzdychl a hodil po mě helmu. Jako doslovně HODIL! Chvíli jsme s ní žonglovala, než jsem jí pevně uchopila a úlevně vydechla. 

,,Co to děláš?" 

Matteo pozvedl koutek. ,,Jdu dopřát tvý duši klid." 

***

Matteo to myslel vážně. Opravdu mi šel pomoc. Společně jsme vyjeli. Řekla jsem mu, že potřebuju zpátky na hřbitov, kde se to všechno stalo. Matteo se na nic neptal. Dokonce se neptal ani, když jsem mu nařídila .. to je silný slovo.. když jsem ho poprosila, .. to zní líp.. aby zajel ke květinářství, kde jsem koupila menší ozdobený puget. Bylo docela vtipný jet s ním na motorce a zároveň se držet Mattea kolem pasu. Musel se hodně ovládat, aby jí nevyhodil nebo dokonce nevyhodil mě, jelikož mu ty květiny ohrožovaly obličej. Netrvalo dlouho a dojeli jsme k hřbitovu. Bylo tu liduprázdno, jako obvykle. Myslím, že bych hřbitov měla dokonce i ráda, samozřejmě, kdybych neviděla duchy. Vystoupila jsem. Matteo prohodil, že zůstane a počká na mě. Nevymlouvala jsem mu to. Ve skutečnosti jsem chtěla být sama. Před branou jsem se zastavila a nasála vzduch. Za branou to vypadalo, jako jiná dimenze. Ta bráno, jako by byla půlítko. Mrtví.. živí .. Naposledy jsem se nadechla a se vztyčenou hlavou jsem vešla. Cítila jsem je kolem sebe. Vnímala jsem jejich pozornost každičkou buňkou v mém těle, ale nezastavila jsem se. Šla jsem tak dlouho dokud jsem nebyla před kostelem. Na minutu jsem se zastavila. Podívala jsem na místo, kde se moje vzpomínky pozastavily.