Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

6. kapitola

Probudil mě ten nervy drásající vrnící zvuk. Budík... Řval po celém mém pokoji. Naprosto vyčerpaně jsem se natáhla po mobilu, který se povaloval na stole, ale ať jsem po něm natahovala jakkoliv, prostě jsem ho nemohla nahmatat. Šoupala jsem se blíž a blíž, dokud jsem ho konečně nechytla, bohužel jsem se při tom zřítila z postele.

,,Auu... kurňa!" Finn se začal smát.

Měl takové štěstí, že byl dítě a navíc ještě duch jinak nevím, co by se mu stalo. Posadila jsem se do tureckého sedu a konečně vypla ten debilní budík, který mi hrál v ruce. Zadívala jsem se na hodiny na displeji mobilu. Ukazovali 7.50. Škola začínala skoro za hodinu. Zvedla jsem se a začala se připravovat. Nejdřív hygiena. Pak trochu líčení podobné tomu včerejšímu. Vlasy jsem si učesala a nastříkala do nich trochu voňavého oleje. Tak co, když už to tu je.

Moje vlasy byly rovný, dlouhý a černý. Vlasy byly něco, co nám mohli ostatní závidět. Byla to skoro jediná věc, kterou jsem na sobě měla ráda.

Vypadala jsem dobře, pokud nebudu zmiňovat ty černé kruhy pod očima. Vylezla jsem z koupelny a rozevřela skříň.

,,Co myslíš Finne? Co bych si měla vzít první den do školy? "

Finn seděl na mé posteli v tureckém sedě a bedlivě mě sledoval přes obroučky svých brýlí. ,,Ehmm... něco hezkýho?" Znělo to spíš jako otázka.

Musela jsem se usmát. Ptala jsem se dítěte co si vzít na sebe, jsem fakt vtipná. ,,Hmm.." Vytáhla jsem si tmavě modré úzké džíny do pasu. K tomu bílé tílko s véčkovým výstřihem a na to šedou mikinu s kapucí. Všechno jsem si to nasadila. Ještě jsem si nandala šedé kotníkové tenisky. Rukávy na mikině jsem si vyhrnula až k loktům.

,,Co myslíš?" Otočila jsem se na Finna.

Usmál se. ,,Sluší ti to Angie."

Přešla jsem k němu a pocuchala mu vlásky. Nikdy jsem nerozuměla, jak je možný, že se jich můžu dotknout. Zatřepala jsem hlavou a nechala Finna Finnem. Ze stolu jsem si sebrala černou kabelu přes rameno a narvala do ní vše potřebné. Ze schodů jsem upalovala, tak rychle jak jen to šlo. Tak trochu jsem měla v úmyslu zdrhnout nepozorovatelně, ale bohužel jsem zase měla smůlu. Hned v kuchyni jsem totiž narazila na Kyla, a navíc tam stál polonahej. Měl na sobě jenom džíny a nic víc. Asi jsem na něj koukala až moc dlouho, jelikož mu začal naskakovat zase ten úsměv. Otočila jsem se a chystala se odejít, ale zastavil mě.

,,Ale..ale...ne tak rychle." Otočila jsem se zpátky na něj. Chvíli mě pozoroval a pak se znovu usmál. ,,Ne všichni vydrží bez jídla tak dlouho jako ty, ale přiznejme si to, jíst potřebuješ."

Opřel se o linku a pak mi něco poslal. Chytila jsem to na konci linky. Za prví, protože by to jinak slítlo a za druhý, kdyby to slítlo nechtěla jsem to uklízet. Byla to bílá piksla s pandy.

,,Od tví mámy." Pronesl Kely. ,,Nechce abys vyhladověla." Sledovala jsem ho, jak ke mně míří.

Stoupl si jen pár centimetrů ode mně. Nechtěla jsem mu být tak blízko, ještě když neměl skoro nic na sobě. Odstoupila jsem. Udělala jsem krok vzad, ale narazila jsem zády do linky. Přistoupil blíž a uvěznil mě mezi svým tělem a rukama. Stál teď minimálně pět centimetrů ode mně. Jednu ruku vztáhl a sáhl si do kapsy. Nepřestával mě sledovat. Pak to něco zastrčil do mé kapsy.

,,Na oběd." Zašeptal. Oslnivě se usmál. ,,Chvíli vydrž. Zavezu tě do školy... sestřičko." S tím ode mně odstoupil. Zakřenil se na mě a odešel.

Já v ten moment měla chuť ho zabít. Rozhodně s ním nikam nejedu. Chtěla jsem odejít bez krabičky, ale nakonec jsem ji strčila do tašky a spěchala ven. Bylo to tak hezký být venku. Rozeběhla jsem se. Běžela jsem tak dlouho dokud moje nohy nezačaly protestovat, což bylo jen blok od školy. Mrkla jsem na hodiny. Měla jsem ještě dvacet minut, než začne první hodina. Zpomalila jsem krok.