Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

11. kapitola

O půl hodiny později jsme projížděli čtvrtí, která musela být rozhodně plná zbohatlých lidí. Stál tu barák vedle baráku a u každého jste měli pocit, že je jeden o něco větší než ten další. Dům Quinn Cassové patřil mezi ty největší domy v ulici. Byl velký, drahý a plný velkých okem. Kyle přijel k velké bráně, která se následně otevřela.

,,K čemu brána, když se hned otevře.?" Nemohla jsem si tenhle komentář ušetřit.

  Kyle se zasmál a vjel dovnitř.

Venku postávali lidé a zevnitř se linula hlasitá hudba.

Kyle zastavil. ,,Tak co připravená?"

Vykoukla jsem z okna ven. ,,Ehmm nejsem si jistá."

Kyle se zasmál. ,,Tak pojď."

,,Tak fajn."

Vystoupili jsme. Kyle zamknul auto a vydal se ke dveřím. Ještě ani nebyl na schodech, když ho začali lidi kolem zdravit. Čekala jsem až se ze všemi pozdraví. Po chvíli se ke mně zase připojil.

,,Promiň.. Trochu jsem se zakecal."

,,Hmm.. Si dost populární."

,,Fakt? O tom ani nevím." S úsměvem na mě mrkl a vešel dovnitř.

Vevnitř byl blázinec. Byla tu snad celá škola.

,,Kyle! Kyle!"

Nějaká vysoká bruneta s dlouhými hnědými kudrlinami a fakt dlouhými nohy popadla Kyle a vlepila mu obrovskou pusu na tvář.

,,Ahoj. Musíš akutně se mnou.." Řekla mu.

,,Ale já.." Snažil se jí něco říct. Ale popadla ho a táhla.

,,Pojď honem.." Pak si všimla mě. Usmála se na mě. ,,Za chvíli ti ho zase vrátím neboj." S tím ho vzala za ruku a táhla ho dál.

,,Hned jsem zpět." Stihl mi říct Kyle ještě, než mi zmizel z dohledu.

,,JO. Jen si klidně jděte. Já to tady zvládnu. Žádný strach." Mumlala jsem ironicky.

Porozhlídla jsem se. Neviděla jsem žádnou známou tvář. Rozhodla jsem se najít něco k pití. Protahovala jsem se přes ty hromady těl a snažila se do nikoho pořádně nevrazit, což je dost těžký, když se na vás všichni lepí. Konečně jsem se dostala do kuchyně, alespoň tak to vypadalo. Málem jsem ve dveřích vrazila do holky, co rozhodně byla víc než na mol. A taky nebyla zrovna příjemná, což dokazovala fráze ,,Dávej pozor krávo!" Zavrtila jsem hlavou a vlezla dovnitř. Hudba tu byla tlumená a nikdo tu nebyl. Oddychla jsem si. Projela jsem si rukou vlasy.

,,Co tu vůbec dělám?!" Mumlala jsem si pro sebe a zírala z okna.

Po nějaké době jsem se otočila a málem jsem  vyskočila z kůže. V kuchyni stál bezejmenný a zíral na mě. Nejdřív mě sjel pohledem od hlavy až k patě. Pak se otočil a sáhl si pro plechovku piva. Já se rozhlídla kolem. Nejradši bych zdrhla. Neznámí se mezi tím napil a opřel se o linku.

,,Nezdá se mi, že by ses bavila Sněhurko." Ozval se najednou.

,,Mě se zase nezdá, že bys pochopil, že se nejmenuju Sněhurka." Přešla jsem blíž k němu.

Chvíli se na mě zadíval těmi zlatavými oči. ,,Už je ti dobře?"

,,Copa? Máš starost?" Další krok k němu.

Pousmál se a pak sáhl pro další plechovku, kterou po mě následně hodil. ,,Na... Zchladni dokud na tebe mám trpělivost."

Chytila jsem plechovku jen tak tak. ,,Pff.."