Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

40. kapitola

Moje poslední noc byla plná převalování a špatných snů. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo tím, že už opravdu toužím po své vlastní posteli nebo tím, že na tomhle patře ležel nějaký uhekaný pacient, který vydával v noci zvuky, které by jste radši tedy spíš určitě slyšet nechtěli. Rozhodně nechtěli!! Opravdu netuším, co tam dělal… Litovala jsem, že není tahle část rozdělena na dospěláky a děti. Opravdu bych radši byla řazena mezi malé děti, než poslouchala tohle!! Tohle bylo opravdu moc. Vstala jsem a přehodila nohy z postele. Nazula jsem si pantoflíčky. Popadla jsem do ruky stojan, abych si nevytrhla hadičku, která byla napojena k infuzi nasazenou na vrchu a v nemocniční košili vyrazila z pokoje ven. Ve skutečnosti jsem měla udržovat klid na lůžku, ale stejnak jsem měla jít dnes domů, tak jsem to moc neřešila. Prošla jsem kolem hodin, které ukazovaly několik minut před sedmou. Pomalu jsem došla k lavičce, která stála u automatu. Z kapsy jsem vylovila několik drobných kovových placek a hodila je do automatu. Přístroj začal vydávat syčící zvuk a po několika sekundách mi vyplodil horký citrónový čaj v kelímku. Vyndala jsem ho a posadila jsem se s ním na lavici z měkké černé kůže. Bylo zde ticho. Většina pacientů ještě spala. Sestry a doktoři byli zavření ve svých prostorech. Nikdo tu nebyl. Porozhlídla jsem se. Ta všechna bílá působila prostě, tak moc chladně. Tak neosobně. Tak sterilně. Přitom je naprosto jasný, že zrovna tady je nejvíc bacilů. Povzdechla jsem si a upila čajíku. Byl dobrý! Užívala jsem si ho ještě několik minut, než se rozezněl zvuk přístroje z pokoje přede mnou. Lekla jsem se. Díkybohu jsem neopustila horkou tekutinu na své odhalené nohy. Přistroj pípal. Ze dveří na konci chodby se v okamžiku vyhrnulo několik sester a lékařů. Všichni se k pokoji vrhli tak rychle, že si mě ani nevšimli. Seděla jsem, jako přikovaná. Pokoj, který vydával rámus patřil ženě. Nemohla být moc stará. Měla zástavu. Všechno jsem to pozorovala v přímém přenosu, jelikož byly otevřené dveře. Lékaři prováděli resuscitaci. K tomu se jí snažili nahodit srdce elektrony. Nic nefungovalo. Věděla jsem, kdy přesně byl konec. Duch mladé blondýnky se objevil vedle vlastního těla. Prohlížela si své průhledné já a nerozuměla situaci. Až poté, co spatřila sama sebe nehybnou a bez tlukotu srdce, obklopenou zdravotníky, pochopila. Lékař ukončil resuscitaci, jako neúspěšnou. Oznámil čas smrti a hluboce si povzdechl. Mrtvá žena plakala a ustupovala ke zdi. Ani jsem si neuvědomila, že jsem povolila stisk. Kelímek mi vypadl z ruky a drncl sebou o dlaždičky. Zdravotníci se otočili. Všimli si mě až teď. Doktor May se jemně zděsil. Vyslal za mnou sestru a překryl mrtvou blondýnu, aby nebyla vidět. Sestra mě popadla pod ramenem a opatrně mi pomohla vstát. Ani moc netuším, jak jsem se dostala zpět ani to, co mi cestou povídala sestřička. Vím jen to, že jsem nemohla přestat myslet na ženu a její smrt. Život nebyl spravedlivý. Povzdechla jsem si a zachumlala se do deky. O několik minut později se ve dveřích objevil doktor May. Doktoru Mayovi bylo přes čtyřicet. Tmavé vlasy měl po stranách prošedivělé a vrásky kolem očí poukazovaly na jeho veselou povahu. Byl protáhlý. Samá noha, samá ruka..

Usmál se a přešel ke mně. ,,Angelo, jakpak se dneska máš?“

Stáhla jsem si deku pod krk. ,,V pořádku. Cítím se fajn.“

Doktor pokýval hlavou a zadíval se na infuzi. Poté opět přejel pohledem ke mně. ,,Můžu si tě poslechnout?“ Přikývla jsem a posadila se. Lékař přešel za mě a zajel mi fonendoskopem pod košili. ,,Dýchej zhluboka.“ Poslechla jsem, zatím co poslouchal mé plíce. ,,Dobře.“ Vyndal mi fonendoskop zpod košile a sundal si uši ( myslím fonendoskop ). ,,Vypadá to dobře. I tvá krev je opět v normálním stavu.“

,,Budu tedy dnes moct domů?“

,,Ano. Budeš přeci ještě týden užívat antibiotika a sirupy a také zábaly. A samozřejmě udržovat klid na lůžku. Pokud to vše půjde, tak jak si představuji, tak brzy zase budeš běhat, jako laňka.“