Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

41. kapitola

Stála jsem před vchodovými dveřmi Matteova domu a děsila se toho bílého čudlíku, pod kterým se psalo slovo "zvonek". Toužila jsem se otočit a odejít, ale neměla jsem ani ponětí, kde jsem. Povzdechla jsem si a opatrně natáhla prst k bílému zvonečku. Rychle jsem ho stiskla a ruku přitiskla zpět k tělu. Domem se rozlehl zvuk zvonku a já začala panikařit. Nejradši bych se vypařila. Tohle byl blbý nápad.  Už to vypadalo, že v domě nikdo nebyl, když se zatřásla klika a vzápětí se mezi dveřmi objevila Isabellina hlava.

Když mě spatřila, tak se zatvářila překvapeně. ,,Ehmm.. Angie. Co tu děláš?“

Otevřela jsem pusu, ale nepřicházela mi na jazyk žádná odpověď. Pak mě něco napadlo. ,,Ehmm. Ahoj Is. Ehm.. no..nesu..nesu Matteovi…úkoly.“ Křečovitě jsem se usmála.

,,Úkoly?“ Podivila se.

,,No.. ano. Řekla jsem si, že mu to možná přijde vhod.“ Matteovi, že by úkoly přišly vhod? Kde jsem na tuhle blbost přišla!!

Isabell mě chvíli zkoumala pohledem, než si povzdechla a plně rozevřela dveře. Podívala se za sebe a pak se na mě usmála. ,,No.. tak pojď dál. Nebudeš přece stát za dveřmi.“ Pokynula mi a já opatrně vstoupila do rozhledné chodby s podlahou z dubového dřeva a vysokým stropem. Isabell za mnou zavřela.

,,Máte krásný dům.“

Usmála se. ,,Děkuju. Je to takové rodinné dědictví. Prakticky tu vyrůstali i naši rodiče. Samozřejmě tu došlo už ke spoustě rekonstrukcí.“ Vysvětlila a mě došlo proč to tu působilo, tak svěže. ,,Tak pojď. Ukážu ti kudy do Matteova pokoje.“ Matteův pokoj.. úžasný.. Rychle jsem se vyzula a spěchala za Isabell po naleštěné podlaze. Prošly jsme halou do obrovského obýváků až ke schodišti. ,,Slyšela jsem, že si byla nemocná. Tvá máma volala té mé.“

,,Opravdu?“ O tomhle jsem neměla ani tušení.

,,Ano. Volala, aby nám řekla, že nepřijdeš do práce.“

,,Chápu.“

Vyšly jsme poslední schod a vydaly se na pravou stranu. Kde se nacházelo ještě jedno schodiště. Isabell se zastavila a otočila se ke mně čelem. ,,Ehmm.. Matteo má pokoj o patro výš. Po těchto schodech nahoru.“

,,Dobře.“ Přikývla jsem.

Isabell si projela vlasy a zatvářila se nejistě. ,,Jen. Matteo se teď může chovat docela dost nepříjemně nebo divně. Takže pokud ti něco hnusnýho řekne, neber si to moc osobně.“

Skvělý! Ještě nějaká úžasná zpráva? Měla jsem pocit, že jdu na svou popravu. ,,Fajn. Budu se snažit.“

Povzbudivě se na mě usmála. ,,Dobře. Kdyby něco, budu dole v obýváku.“ Prošla kolem mě a vydala se po schodech zpět do přízemí.

Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila ke schodišti. Vylezla jsem po něm a ocitla se na patře, které mělo místo zdí jedno velké okno kolem dokola. Bylo to fascinující. Naproti byly jediné dveře. Matteo musel mít celé patro pro sebe. To muselo být bezva. Opatrně jsem popošla ke dveřím a přitiskla na chladné dřevo ucho. Nic jsem neslyšela. Odstoupila jsem a opatrně zaklepala. Chvíli jsem čekala, ale nic se nestalo. Zkusila jsem to znovu. Opět nic. Zaklepala jsem ještě na potřetí a o něco hlasitěji. Bohužel ani to nepomohlo. Začala jsem si říkat, jestli je opravdu někdo uvnitř. Uchopila jsem za klidu a jemně otevřela. Pokoj nebyl zamčený. Rozevřela jsem dveře a opatrně do nich strčila hlavu. Přede mnou se rozprostíral velký světlý pokoj s černým kobercem a velkými okny. Se zdí na pravé straně, polepenou cihlovou tapetou a na protější zdi s bílou tapetou s grafity. V rohu stál černý kožený gauč s polštářky. Před ním postával černý stůl na nožičkách. Válelo se na něm nějaké harampádí. Na zdech visely bílé police s knihami a cédéčky. V rohu stála plazmová televize a pod ní černý stolek. Vedle mé hlavy stála šatní skříň s šuplíky. A pak tu stala ta prazvláštní postel. Vypadala, jako nafukovací. Ale nejspíš nebyla. Čelem stála opřená o zeď s grafity a na ní se povaloval Matteo. Měl na uších sluchátka a ležel na zádech, čelem ke mně. Oči měl zavřené. Nevypadalo to, ze by vnímal svět kolem. V první minutě mě napadlo, že odejdu a nechám ho spát, ale pak mi došlo, že se mi ani trochu nechce odejít. Matteo vypadal, tak klidně. Tak nevinně. Kdybych ho takhle viděla prvně, nikdy bych do něj neřekla, že je takový, jaký je. Tiše jsem vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře. Pomalu jsme kráčela k němu. Zastavila jsem se nad jeho hlavou. Ani sebou nepohnul. Ze sluchátek se linuly tóny hudby. Odložila jsem tašku stranou a klekla si před něho. Podepřela jsem si bradu a pousmála se. Vypadal tak roztomile. Jemně vzdychl a oklepal se. Vypadal, že je mu zima. Postavila jsem se a opatrně se nad něho nahnula. Natáhla jsem se pro přikrývku, ale než jsem se jí jen stačila dotknout ocitla jsem se zády na měkké posteli s Matteem nad sebou. Zaraženě jsem zírala do jeho ospalých zlatých očí. Sluchátka se mu svezly na krk a tam zůstaly.