Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

53. kapitola

Další den školy už pro mě byl o něco snadnější. Navíc, když vezmu v potaz, že mě najednou přestal prudit i sláma Harry, který se mi radši vyhýbal, tak to bylo o něco lepší. Nejspíš mu bylo stále trapně. Nedivila jsem se mu. A ne. Nebylo mi to ani trochu líto.. Vyhlížela jsem z okna a snažila se nějak srovnat myšlenky v hlavě. Nedokázala jsem se pořádně soustředit. Navíc jsem nemohla pořádně spát. Zívla jsem a podívala se do třídy. Bylo to trochu zvláštní tu teď sedět. Připadali jste si neviditelně viditelný. Chápete mě? Je to ten pocit, kdy se vám všichni straní a radši dělají, že neexistujete, ale zároveň z vás nedokáží spustit oči a přestat se o vás bavit. Takový teď byl můj středoškolský život. Začínala jsem litovat. Povzdechla jsem si a připleskla hlavu na lavici. Uběhlo několik minut, když se hluk ve třídě vytratil a nahradilo ho šuškáni. To mi přišlo divné, proto jsem pozvedla hlavu a zadívala se směrem, kam se všichni dívali. Rozevřela jsem očima něco víc. Ve dveřích stála Isabell a vypadala ještě bledější než obvykle. Vypadala, jako by nemohla vejít. Už jsem ji skoro chtěla vyjít na pomoc, ale objevila se za ní slečna Smithová.

,,Ale, pročpa nejdete dál slečno Brooksová?“ Isabell procitla a udělala krok dovnitř, kde opět zůstala stát. Profesorka se kolem ní prošla, odložila si věci a usmála se. ,,Takže vážení! Dnes se k nám na dobro vrací, pro většinu známá tvář. Isabell Brooksová. Doufám, že se budete chovat slušně a znovu ji mezi sebe hezky přivítáte.“ Přejela třídu pohledem a usmála se na Isabell. ,,Můžeš se jít posadit.“

Isabell udělala další krok a porozhlídla se. Najednou si mě všimla. Oči se jí o něco rozjasnily. Vyšla směrem ke mně a posadila se na místo vedle. Usmála jsem se na ní a ona mi úsměv oplatila. Někdo opět prohodil něco o bláznech. Tím si od slečny Smithové vysloužil ostrý pohled a Isabell se zachmuřila. Tohle bylo vážně na nervy..

Hodina skončila přesně v momentě zazvonění. Dopsala jsem poslední větu ve svém sešitě a z hlubokým povzdychem ho zaklapla. ,,Achh.. asi umřu.“

Isabell se pousmála a napodobila mě. ,,Taky mám takovou představu.“ Zkousla si ret a podívala se mi do očí. ,,Slyšela jsem, co se stalo. Ehmm.. mrzí mě to. Prý si mě bránila, takže ti asi dlužím omluvu. “

,,Jo, to mě taky, ale nic mi nedlužíš. Jen jsem řekla svůj názor.“

Isabell jemně přikyvovala. ,,Kdyby sis o tom chtěla někdy promluvit, víš kde mě hledat.“ Znovu se usmála.

Taky jsem se usmála. ,,Děkuju. To platí nápodobně.“

Isabell nechápavě natočila hlavu, pak se jí rozjasnilo. ,,Achh.. předpokládám, že si slyšela můj příběh.“

,,Jo..“ Sklopila jsem pohled k lavici.

,,A co si o něm myslíš?“

Co si myslím? ,,Hhmm.. netuším, ale určitě si k tomu měla důvod.“

,,Jo…“ Souhlasila Isabell tiše.

S Isabell jsme měly skoro všechny hodiny společně. Bylo to fajn. Necítila jsem se, tak sama. A myslím, že jsme byly na stejné vlně. Před poslední hodinou jsme s Isabell hrály piškvorky. Docela jsem se bavily, než se tu objevila Mia. Mohla nás klidně ignorovat, jako jsme to dělaly my, ale ne, ona si prostě nehodlala dát padla.

,,Ale podívejme se, kdo se nám tu znovu objevil.“ Zastavila se před naší lavicí. Měla na sobě opět podpatky, v kterých bych si zlomila nejspíš nohu, nebo taky obě. Myslím, že obě…

,,Mio, proč tohle děláš?“ Zadívala jsem se jí do očí.

Mia se zatvářila ublíženě. ,,Já?! Vždyť já nic nedělám. To, co se ti stalo, za to si můžeš sama.“ Povzdechla jsem si a přestala ji věnovat pozornost. Byla vážně děsná. ,,Achh… Isabell, jak ses vůbec celou tu dobu měla? Slyšela jsem, že tě rodiče drželi doma, prý si neskutečně vyváděla, ještě několik dní po tom.“ Mia k ní udělala krok a nevinně našpulila rty. ,,Ach.. je mi tě, tak líto. Chudinko malá. Dám ti radu, jako tvoje dávná přítelkyně.“ Dávná přítelkyně?! ,,Měla bys být někde, kde ti pomůžou a věr mi, škola to není.“ Přešla k Isabell ještě o něco blíž. ,,Byla si přece vždycky tak hodná a myslím, že nechceš, aby se kvůli tobě někdo zranil.“ Všimla jsem si, jak Isabell svírá pod stolem pěsti.