Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

55. kapitola

Po návratu domů jsem v hlavě měla doslovně guláš. Měla jsem pocit, že čím více toho vím, tím víc se do toho zamotávám. Posadila jsem se na postel a sledovala nic neříkajícího Liama. Nemohla jsem uvěřit tomu, že on a Matteo byli nejlepší přátelé. Vypadali, tak rozdílně. Chovali se naprosto odlišně. Nikdy bych to do nich neřekla...

,,Proč si mi to neřekl?“ Zahájila jsem debatu.

Liam si povzdechl. ,,Nepřišlo mi, že by na tom nějak záleželo.“

,,Ale záleželo Liame! Podívej se na to. Doteď jsem o tobě nedokázala zjistit pomalu ani slovo a najednou se objeví Matteo a ví všechno.“ Zvedla jsem k němu vyčerpaně pohled.

,,Máš pravdu.“ Zastrčil si ruce do kapes.

Povzdechla jsem si. ,,Někdy ti nerozumím Liame.“ Postavila jsem se a došla k oknu.

,,Promiň.“

Usmála jsem se. ,,V pohodě. Hlavní je, že teď víme, co se ti stalo.“

Liam se postavil vedle mě a založil si paže. ,,Ve skutečnosti to nevíme. Jediný, co víme je to, že jsem evidentně zmizel, ale co se se mnou stalo, to je pořád záhada.“

,,Hele! Přestaň mi kazit alespoň tuhle dobrou zprávu.“ Nějak jsem si to pořádné neuvědomila a plácla ho po rameni. Bohužel pro mě, dostala jsem ránu. ,,Doháje!!“ Zanadávala jsem se a chytla se za ruku.

,,Si v pohodě?“ Liam kolem mě starostlivě kroužil.

,,Achh.. proč já nešla studovat detektiva nebo rovnou duchařinu.“ Dál jsem si mnula zasaženou ruku.. Děsně to bolelo..

***

Po víkendu nastalo opět pondělí a co se říká o pondělí? Že ho nikdo nemá rád!! A nejvíc ho nesnáší studenti. Myslím, že většina by dělala cokoliv jiného, než se znovu vrátila do toho lidského pekla. Ale co nadělat, ne všichni měli to štěstí se moci vzdělávat.
Po příchodu do školy jsem si zašla do skříňky. Stále na ní křiklavě červeně zářil ten jistý nápis. Nevnímala jsem ho. Vlastně mi to momentálně bylo jedno. Právě teď jsem měla, jako hlavní prioritu na seznamu Liama. Jak už jsem říkala, abych mu mohla pomoci, musela jsem nejdřív najít jeho lidské já nebo taky jinak řečeno, jeho lidskou schránku. Tělo bez duše nemohlo dlouho existovat. Zaklapla jsem skřínku a vydala se do třídy. Cestou jsem si rovnala učebnice, ale jak je u mě zvykem zase se mi muselo něco přihodit. Učebnice mi vyklouzly z ruky a plácly sebou o zem. Měla jsem v nich založeno i několik papírů. Všechno se to rozprsklo po školní chodbě. Zamumlala jsem tiše nadávku a začala sebírat. Myslím, že by to bylo lehčí, kdyby někteří mí spolužáci byli, tak ochotní a schválně mi do nich cestou ještě nekopli. Kam já jsem se to dostala? V blázinci si alespoň každý hleděl svého.. Vytrhla jsem papír z pod nohy jednoho kluka. Toužila jsem mu ty nohy podrazit.. Copak já šlapu na jeho věci!!?  Nevychovanci! Zvedla jsem se s hrstkou učebnic a papírů a popošla o kousek dál. Chtěla jsem se sehnout po poslední kus, ale někdo byl rychlejší. Kim.. Pomalu zvedl učebnici a otočil se na mě.

,,Tohle je asi tvý..“ Podal mi ji.

,,Ah.. jo.“ Převzala jsem si ji. ,,Děkuju.“

Chvíli jsme naproti sobě stáli v docela trapném tichu. Kim si zarazil ruce do kapes a zaměřil na mě své modré oči. ,,Jak se máš?“

Jak se mám? Dobrá otázka.. ,,Noo… ujde to. Mohlo by to, ale být mnohem lepší.“ Pousmála jsem se na sekundu, než mi koutky opět povadly. Kim přikývl a podíval se stranou. ,,Jak se máš ty ..a ostatní?"

Znovu se na mě podíval a přešlápl. ,,Ale, jako obvykle hodně tréninků a málo času. A pokud jde o ostatní, tak ty jsou v poho.“

,,Achh..“ Přikývla jsem. ,,To je fajn.“