Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

3. kapitola

Nespala jsem. Můj spánek trval necelou hodinu. Opravdu jsem měla krutý život. Zírala jsem do zdi a přála si, aby už konečně sklapli. Ani jeden z těch duchů neodešel. Celou noc jsem tedy poslouchala šílený smích, naříkání malého škvrněte a utrpení starého muže. Opravdu úžasná noc! Po většinu večera jsem si hlavu dusila polštářem. Nakonec jsem toho nechala, nemělo to cenu. Předpokládala jsem, že je něco po deváté hodině ráno, když mi do pokoje vešel Kevin.

,,Ahoj.'' Usmál se na mě.

Kevin byl dozorce a taky trochu doktor. Bylo mu dvacet a byl opravdu hezký. Ale víte, co jsem nikdy nepochopila? Proč dělá v blázinci! Sedla jsem si do tureckého sedu a upínala na něj své rozespalé oči. Zakřenil se ještě víc a zavřel za sebou. Opravdu měl moc hezký úsměv. Sedl si vedle mě a opřel se zády o zeď.

Pomalu zívl a natáhl své dlouhé nohy před sebe. ,,Ani nevíš co bych dneska dal za trochu spánku. Měl jsem děsnou noc.'' Zamumlal a znovu zívl.

Moje obočí vylítlo hodně vysoko. Měla jsem chuť ho praštit. ,,Jak si může vůbec ON stěžovat. Podíval ses dneska vůbec na to, jak vypadám já!!''

Asi vycítil můj zlostný pohled a upnul na mě své světle modré oči. Chvíli na mě zíral a pak se začal smát. ,,Promiň.. beru zpět. Když se na tebe tak dívám, tak jsem nejspíš spal jako v bavlnce. Vážně vypadáš děsně.''

,,Parchant... !!'' Jemně jsem ho praštila přes rameno.

Začal se smát ještě víc. Vždycky si mě schválně dobíral zmetek jeden. Přesto byl Kevin jediný, s kým jsem si připadala normálně. Nikdy se nepokoušel ani naznačit, že by mě vnímal jako blázna s odstrašující aurou. Zadíval se před sebe. Chvíli nic neříkal.

Pak promluvil. ,,Přijeli tví rodiče...''

Nechal tu větu viset ve vzduchu. Čekal až to vstřebám. Věděla jsem, že mají dneska přijet, přece jenom mě na to včera Olivie upozornila, přesto se mi nějak sevřel žaludek.

Rodiče... Naposled jsem je viděla před rokem a půl. Nejezdili za mnou nijak často. Bylo to jen výjimečně. Olivie mi tenkrát tvrdila, že je to proto, že máma to psychicky nezvládá, řekla: ,,Pro matku není lehké opustit dítě a vidět, jak se trápí...'' Věřila jsem, že se máma trápí. Vždycky měla citlivou osobnost. Problém byl v tom, že kdykoli jsem se na ní podívala bolelo mě srdce. Bolelo mě z toho, co provedla před čtyřmi lety. Tehdy mi bylo jedenáct. Mí rodiče snášeli moje výkřiky a panický hrůzy z duchů od toho dne v první třídě. Od té doby mě už do školy nepustili. Učili mě doma a donutili mě navštěvovat spoustu psychologů. Táta je podnikatel. Myslel si, že mám schizofrenií, ale všichni doktoři mu potvrdili, že ničím podobným netrpím. Nikdo ve skutečnosti nevěděl, co mi je. Žádný psycholog mi nedokázal pomoci. A pak máma našla Olivii. S Olivií jsem mluvit dokázala. Máma byla tenkrát neskutečně ráda, těšila se, že se vyléčím, ale to se nestalo. Pořád jsem v noci křičela, že mám ve skříni strašidelnou ženu a pod postelí malého kluka z kterého kape voda a pořád křičí ať mu pomůžu. Pro mámu a tátu to bylo utrpení. Já nespala, oni nespali. Máma už to jednoho dne prostě nevydržela a zavolala Olivii. Když jsem přišla s tátou z nákupu, divila jsem se proč mi máma balí tašku. Když si přede mně klekla, vypadala opravdu zničeně. Měla sklíčenou tvář a tmavé kruhy pod očima, jak dlouhou dobu nespala. Pověděla mi, že půjdu na pár dní k Olivii do práce. Nechtěla jsem tam, ale máma si to přála, a tak jsem odjela s Olivií. Ale jen co jsem přijela na tohle místo, chtěla jsem utéct zase zpět. Nikdy jsem se ještě tolik nebála. Už jen procházka jídelnou byla jako z hororu. Všude byli duchové, ale nebyli ledajací, všichni byli pobláznění. Už tam jsem prosila Olivii, jestli můžu zpátky domů, ale řekla, že to nejde a musím to pár dní zvládnout.