Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

66. kapitola

Pokud bych někdy měla prohlásit, jaké ráno bylo pro mě to nejúžasnější ze všech, tak to rozhodně bylo tohle. Probudila jsem se obalená teplými a silnými paži. Otočila jsem se Matteovi v obětí a usmála se. Matteo za studena byl úžasný, ale Matteo za tepla byl ještě lepší. Vím, že to zní, jako bych popisovala koláč, ale byla jsem trochu divná, tak co byste ode mně mohli čekat.. Jemně oddychoval. Už jsem říkala, že vypadal naprosto dokonale? A k tomu byl navíc můj. Přejela jsem mu jemně po tváři. Úsměv z tváře mi pomalu klesal. Dnes se mohlo stát cokoliv. Mohla jsem přijít o svůj život. Mohla jsem ztratit všechno a všechny. Mohla jsem přestat existovat z minuty na minutu. Ta tíha na mě pomalu doléhala. Do teď jsem si ani neuvědomovala, jak blízko smrti budu dnes v noci stát. Nebrala jsem slova ostatních na jejich patřičnou váhu. Jak zlé to, tam asi bude? Dokážu to? To byly otázky, které mi kolovaly hlavou, jako nezničitelná vlna. Povzdechla jsem si a pokusila se vymanit z Matteova sevření. Něco zamručel a chytl mě ještě pevněji. Zabořila jsem hlavu tedy opět do polštářů a prstem objížděla hvězdy na jeho krku. Moje zápěstí přitom vyzařovala žlutým světlem. V ten moment mi došla jedna věc. Neviděla jsem naprosto žádné znamení na Matteovo těle. To bylo divný. Naposledy jsem obkroužila obrys. Matteo jemně vzdychl a pootevřel oči.

,,Hmm...Měla by si spát Sněhurko.." Zamumlala ospale.

Pousmála jsem se. ,,Spala jsem dlouho. Jsem vyspaná do růžova."

,,Spánku není nikdy dost. Hlavně pro takový, jako jsme my." S tím jsem musela jenom souhlasit.

,,Matteo?"

Pomalu otevřel oči a rozespale se na mě podíval. ,,Copak?"

,,Ty nemáš znamení?"

,,Mám ho, jen ho nemůžeš vidět, pokud si to nepřeju." Lehce mi přejížděl po zádech. Nahoru a dolu.

,,Vážně? To, proto ho nevidím." Mumlala jsem. Hvězdy na Matteovo krku se rozzářily modře. Vypadalo to naprosto kouzelně.

,,To je tvoje znamení?"

,,Jo.." Náhle se přetočil a já se ocitla pod ním. Líně se usmál a sklopil hlavu k mému krku. ,,Si vážně k sežrání." Políbil mě na krk.

Zasmála jsem se. ,,Nech toho! Lechtá to." Chvíli jsme spolu blbli, než jsem se mu konečně byla schopna vymanit. Rychle jsem zaběhla do koupelny a zamkla se. S úsměvem jsem se opřela zády o dveře. Cítila jsem se plná lásky...

***

Jak jsem se později dozvěděla, byl můj den už dopředu naplánovaný. Matteo mě měl odvést domů odkud mě měla Isabell v osm vyzvednout a společně jsme měly dojet do Sebastiánova domu.  Zprvu jsem si myslela, že mě vyzvedne Matteo, ale lepší volba prý byla Isabell. Byla to lepší návnada pro mojí rodinu. Když jsem, tak uvažovala nad svou rodinou. Co by asi tak udělali, kdybych uvízla mezi mrtvými? Jak by asi brali mou smrt? Jak by to ostatní vysvětlili?

,,Nad čím uvažuješ?" Matteo zastavil před naším domem a zahleděl se na mě.

Stočila jsem k němu zelený zrak. ,,Jen nad svojí rodinou." Povzdechla jsem si. ,,Co, když.."

,,Nesnaž se to ani vyslovit." Zarazil mě Matteo. ,,Neříkej to." Díval se mi do očí nezkrotným pohledem. ,,Vrátíš se. Musíš se vrátit."