Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

51. kapitola

Uběhlo několik dalších dnů. Od doby, co mě Chris políbil, jsme spolu měli docela zvláštní vztah. Byli jsme spolu častěji. Byli jsme si mnohem blíž. Trávili jsme spolu spoustu času. Jeden by si opravdu myslel, že spolu chodíme. Ale, nechodili. Nebyla jsem si svými city ani trochu jistá. Věděla jsem, že to co cítím ke Chrisovi je silný, ale kdykoliv se objevil Matteo, tak ty city vymizely a nahradily je jiné, naprosto odlišné. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Přemýšlela jsem dokonce, že bych si o tom možná mohla s někým promluvit. Ale pak jsem tu myšlenku zahnala. Ne. Byla to blbost. Zatím...

Bylo zrovna úterý. Dorazila jsem do školy později než obvykle. Bylo to hlavně tím, že se vrátil táta z New Yorku a přivezl nám spoustu dárků. Navíc máma dokončila svou kolekci a opět se vrátila do normálního režimu. Na dnešek naplánovala rodinnou večeři v nějaké Italské restauraci. Táta samozřejmě souhlasil. Měl pracovní volno, i když byla pravda, že jako ředitel si ho mohl udělat, kdy chtěl. No, ale táta byl prostě táta. Jednoduše v srdci milující otec, na povrch nevyléčitelný workoholik. Kyle také nebyl proti, proto jsem asi jako jediná nemohla protestovat. Achh .. ta nespravedlnost.. Prošla jsem přes školní parkoviště a zamířila dovnitř. Cestou jsem projížděla svůj playlist a vybírala novou píseň, kterou jsem si hodlala pustit hned až skončí I'II Find You od Lecrae a Tori Kelly. Byla to úžasná píseň, která podle mě opravdu plnila svůj účel a dokázala člověka povznést a dodat mu naději. Konečně jsem si vybrala svůj song, když jsem do někoho vrazila. Bože! Vážně! Už zas!

,,Pardon." Omluvila jsem se a zvedla pohled od mobilu, který mi málem vypadl z ruky.

,,Angie?" Moment ten hlas znám.

Střetla jsem se s hnědým pohledem a bledou tváří. ,,Isabell?!" Nezdálo se mi to? Ještě jednou jsem zamrkala. Nezdálo. Opravdu tu stála v celé své kráse. ,,Co tu děláš?"

Isabell nervózně pokukovala kolem. ,,Já.. no.. rozhodla jsem se zase začít chodit do školy."

,,Aha.. chápu." Nechápala jsem. Teda chápala, ale nechápala. Chápete, jak to myslím, že? Chodbou se neslo různý šeptání. Lidi se zastavovali a dívali se směrem k nám. Vypadalo to, jako všichni Isabell znali. Isabell sklopila hlavu o něco níž a mnula si ruce. ,,Si v pořádku?"

,,Já .. asi ne." Pousmála se. ,,Myslela jsem si, že to zvládnu, ale asi nezvládnu." Dodala tiše.

Porozhlídla jsem se kolem a pak dala Isabell ruce na ramena. ,,Isabell dýchej." Pevně jsme se na ní podívala. ,,Nevím přece o co tu jde, ale bude to dobrý. Nevšímej si toho. Musíš si jenom věřit. Rozumíš?" Snažila jsem se jí povzbudit.

Isabell se zhluboka nadechla a přikývla. ,,Dobře. Dobře.." Usmála se. ,,Děkuju a promiň. Je to pro mě těžký."

,,Já vím." Chápu tě...

Skousla si ret a porozhlídla se po ostatních. Ty co doteď okouněli se radši stáhli a pokračovali v cestě.

,,Takže už nebudeme jenom spolupracovnice, ale i spolužačky?" Zakřenila jsem se.

Isabell se zasmála. Vypadala, že z ní spadlo nějaké to napětí. ,,Ano. To asi budeme. Doufám, že se o mě budeš hezky starat."

,,Ohh.. tak to se neboj. Budu tě zalívat a hnojit každý den."

Isabell se už smála na plno. ,,Opravdu a čím?"

,,Noo..Samozřejmě, že zalívat tě budu neuvěřitelnými dávkami kofeinu, které tě nejspíš doženou do hrobu. A hnojit tě nebudu ničím jiným, než depresivníma kecama, o tom jak je život na houby a jak je polovina lidí v týhle škole postavená na hlavu. Myslím, že je to dost výživné, co myslíš?" Pozvedla jsem koutek a pokrčila rameny.