Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

60. kapitola

Zrovna jsem se probudila když mi přišla zpráva od Mattea. Psalo se v ní, že mě vyzvedne v půl osmé u našeho domu. Zbytek mi prý vysvětlí cestou. Neměla jsem ani ponětí, co se děje. Ale rozhodně jsem věděla, že než se tu objeví, tak mám jen deset minut na přípravu. Z postele jsem proto vyletěla, jako raketa. Je zajímavé, když pospícháte kvůli něčemu, co ani nevíte, co je. Všechno jsem to stihla jen, tak tak. Vyřítila jsem se z pokoje a v klidu proběhla ven z domu. Kyle ještě spal. Nechala jsem mu psaníčko na ledničce s tím, že jsem do školy vyrazila dřív. Rodičům jsem díkybohu nemusela vysvětlovat nic, jelikož oba už byli dávno v práci. Táta se připravoval na důležitou schůzku a máma měla novou zakázku. Doběhla jsem k našemu obvyklému místu a nasedla k Matteovi do auta.

Udýchaně jsem se na něj podívala. ,,Čau.“

Se zájmem si mě prohlédl. ,,Čau. Proč tak udýchaně?“

Střelila jsem k němu pohlede. Dělal si srandu! ,,Promiň, ale já obvykle neposílám lidem důležité esemesky deset minut předtím, než se mám objevit.“

,,Ani mě to netěší, ale byl jsem na tom dost podobně.“

To mě zaujalo. ,,Co se děje?“

Matteo si protáhl krk a pustil motor. ,,Sebastián svolal schůzku. Máme přijít všichni a to zahrnuje i tebe.“

,,Víš, o co jde?“ Vyvalila jsem na něj očka.

Matteo si povzdechl. Natáhl se přese mně a já ztuhla. Popadl bezpečnostní pás a zapnul ho. Zastavil se s obličejem jen kousíček od mého. ,,Nemyslíš si, že máš po ránu moc otázek?“

,,Položila jsem ti jen jednu.“ Zamumlala jsem s pohledem zabodnutým v jeho očích.

Pozvedl koutek. ,,To je víc, než dost.“ Odsunul se a pomalu vycouval.

Vyjeli jsme na cestu. Docela mě zajímalo, jak stačím školu. Nemohla jsem si dovolit chybět. To by mi doma jen, tak neprošlo.

***

K Sebastiánovi jsme dojeli o dvacet pět minut později. To jsem věděla přesně, jelikož jsem kontrolovala čas neustále dokola, za což mi Matteo polovinu cesty nedal pokoj. Ale ignorovala jsem ho. Vystoupili jsem a já si prohlédla okolí. Poznala jsem Isabellino auto. Až teď mě napadlo, proč vlastně nejela společně s Matteem. Vyšli jsme ty děsný schody a došli ke dveřím. Matteo zazvonil. Po chvíli se dveře otevřeli. Za nimi nás uvítala nějaká pěkná vysoká žena s hnědým mikádem. Pozvala nás dál.

,,Pán už vás očekává. Tudy prosím.“ Vedla nás opět k tomu salónu v rudé barvě. Otevřela nám dveře a pustila nás dovnitř. Zde už čekali všichni. Chyběli jsme jen my dva.

,,Vítejte. Čekali jsme jen na vás.“ Přivítal nás Sebastián. Měl na sobě bílou košili v ležérním stylu a tmavé uplé džíny. Ta košile mu slušela...

,,Ahoj.“ Mávla jsem mu.

,,Přejdi rovnou k věci a neprotahuj to zbytečně, nemáme moc času.“ Matteo se s tím moc nepáral. Prostě řekl, co si myslel.

Sebastián se pousmál. ,,Jistě. Tak já tedy přejdu rovnou k tomu, proč jsme vás zavolal. Všichni víme, co se pomalu blíží.“ Prohlédl si nás. ,,Za dva týdny nastane Samhain a já musím vybrat někoho, kdo se vydá na druhý běh.“ Pomalu si každého prohlédl.