Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

44. kapitola

Takže po nesouhlasném dokončení minulého dílu, přináším opavdu krátký závěr. Je to asi ta nejkratší část jakou jsem napsala, ale chtěli jste po mě ukončený díl, tak jsem vám ho ukončila 😂😂... Navíc jsem to psala teď ( v půl osmé ráno).. Takže ode mně více slov nemůžete čekat!! 😂😂.. Jinak dnes se půstím do psaní, takže se můžete těšit na další pokračování!! A nakonec chci poděkovat za skvělou podporu a hlasy!! Vůbec jsem nečekala, že můj příběh bude mít takovou sledovanost!! Takže moc moc děkuju!! ❤️❤️❤️😘

Topila jsem se v jeho pohledu. Cítila jsem jeho dech na svých rtech. Vnímala jeho tlukot srdce pod svými dlaněmi. Byl čím dál, tím blíž. Chtěl mě políbit a já bych mu to mohla dovolit. Možná jsem mu to chtěla dovolit, ale nedovolila. Když byly jeho rty jen několik mini centimetrů od mých, tak jsem od něho odstoupila. Byly to přesně tři kroky vzad. Chris se mi zadíval do očí a nic neříkal. Nevím, co si myslel, ale za to vím, co jsem si myslela já. Nebylo to tak, že bych nechtěla Chrisův polibek. Jen tu bylo mnoho otázek, které mi kolovaly hlavou a já je nedokázala umlčet. Potřebovala jsem vědět co a proč se tohle děje… Potřebovala jsem vědět jestli je Chris tím za koho ho mám nebo je někým nebo něčím jiným. Prostě jsem potřebovala, aby mi k tomu něco řekl. Aby mi to vysvětlil.

,,Co se děje Angie?“ Zeptal se Chris po chvíli.

,,To mi řekni ty Chrisi. Co se děje? Co si zač?“ Ztišila jsem hlas. ,,Co mi tajíš?“

Chris mě sledoval. Nic neříkal, jen na mě koukal. Choval se, tak klidně. Když jsem se mu dívala do tváře. Do té krásné tváře s těmi fascinujícími oči, z kterých člověk neměl ani na minutu chuť spustit zrak. Po pár minutách se nadechl a vykročil ke mně. Stála jsem na místě a ani se nehnula. Nechtěla jsem před ním ustupovat. Nechtěla jsem, aby si myslel, že ho odmítám.

Chris se zastavil jen několik centimetrů ode mě. ,,Co podle tebe jsem?“

Co podle mě je? To bylo přesně to, co jsem netušila. ,,Já nevím Chrisi. To bys mi měl říct ty.“ Opakovala jsem se.

Přešel ke mně ještě o něco blíž a povzdechl si. ,,Angie…Podívej se na mě.“ Zvedla jsem k němu pohled. ,,Vidíš snad něco, co si před tím neviděla? Připadám ti jinej? Vypadám, že ti něco tajím? Tedy..“ Rozhlídl se kolem. ,,..krom toho, že mi připomínáš tuhle rostlinu?“ Vrátil se pohledem ke mně. Nevěděla jsem, co na to říct. Vlastně tu nic jiného, krom jeho vzhledu a té květiny nebylo.

Povzdechla jsem si a svalila se do trávy. Byla jsem vyčerpaná. Vyčerpaná ze svého života. Vyčerpaná z otázek, na které jsem nikdy nedostala odpovědi. Vyčerpaná sama ze sebe. Chris se posadil vedle mě. Cítila jsem jeho pohled na tváři. Neotočila jsem se, jednoduše jsem zírala před sebe. Popravdě řečeno, tu bylo krásně a s těmi květinami to působilo, tak kouzelně, že jste si kladly otázku, jestli se vám to jen nezdá.

,,Angie?“ Ozval se po strašně dlouhé době Chris.

,,Hmm..“ Úplné mě přešla chuť mluvit.

,,Za koho mě tedy vlastně máš?“ Podíval se na mě zaujatým pohledem.

Přetočila jsem na něj zrak a zpříma mu pohlédla do očí. ,,Za koho máš ty mě? Proč jsem pro tebe tak důležitá? Co je na mě tak vyjmečnýho? Protože víš, co vidím já Chrisi? Vidím šílence, co si nejspíš nalhává totální blbosti, který evidentně nejsou pravda.“

,,Proč bys měla být šílená?“

Protože, jsem prakticky vyrůstala v blázinci? ,,Proč? Protože mám pocit, že mi lžeš.“ Odvrátila jsem pohled.

Chris tiše vydechl a posadil se těsně ke mně. Dotýkali jsme se koleny. ,,Chceš opravdu vědět, kdo jsem?“

Překvapeně jsem k němu vzhlédla. ,,Ano, to chci Chrisi.“

Usmál se na mě a zachytil pramen mých vlasů mezi prsty. ,,Jsem Chris. Kluk, co se narodil na Floridě ve velkém městě Orlandu, kde vyrůstal. Kluk narozený ve znamení Raka. Kluk, co měl světlejší vlasy, než kdokoli jiný. Kluk, co měl nevídanou barvu očí a proto lidem kolem připadal výjimečný. Kluk, co se ve svých deseti  letech přestěhoval do Kalifornie, kde neznal jedinou osobu. Kluk, jehož rodiče byli neustále něčím zaměstnaný a proto byl po většinu času sám. Kluk, který vyrostl moc rychle. Kluk, který hledal přátelé, kteří nevidí jen jeho vzhled, ale také to jaký je uvnitř. Kluk, co miluje pizzu a nesnáší lanýže. Kluk, co si lehce zamiluje jakýkoliv sport. Kluk, jehož oblíbená barva je zelená. Kluk, který věří ve spravedlnost.“ Zastrčil mi pramen za ucho a přejel po tváři. ,,Jsem obyčejný kluk, který není ničím zvlášť výjimečný. A jsem jen kluk, který našel osobu, ze které cítí, že je mu souzena.“ Přejel mi prstem po lícních kostech až k bradě. ,,Jsem Chris. Nikdo jiný.“

Poslouchala jsem každé jeho slovo. Sledovala každý jeho výraz. Všechno, co řekl znělo zcela upřímně. Nevypadalo to, že by lhal. Protože nejspíš nelhal.. Nadechla jsem se. Nebylo tu jednoduše nic, co by po tomhle nasvědčovalo tomu, že Chris není jen Chris. Přece by mi nelhal? Tak proč nemůžu přestat pochybovat? Achh.. tušila jsem proč. Toužila jsem po pravdě až moc. Nejspíš jsem všechno až moc z dramatizovala. Vyhrkla jsem na Chrise tolik věcí bez toho, abych na chvíli zapřemýšlela. Nejspíš nebylo fér ho ihned obvinit, jelikož jsem ho vlastně vůbec neznala.

,,Opravdu si jenom Chris?“ Zkusila jsem naposledy. Poslední možnost…

Zajel mi rukou do vlasů a nahnul se ke mně blíž. ,,Opravdu. Jen Chris.“ Zašeptal. Vypadalo to, že se mě znovu pokusí políbit, ale na poslední chvíli pootočil hlavu a políbil mě na tvář, pak se na mě usmál. ,,Bude lepší, když tě pro dnešek odvezu domů.“ Zvedl se a natáhl ke mně ruku. Zachytila jsem se ho a on mě vytáhl na dvě.

Pomalu jsme spolu sestupovali cestou, kterou jsem šla po slepu. Atmosféra už vůbec nebyla jako na začátku. Tenhle den jsem zkazila, přesto jsem cítila, že byl něčím dobrý. Možná jsem teď konečně tušila, že pokud chci znát odpovědi, musím se zeptat jen jediné osoby, která mi je může dát. Kouzelný duch.. Duch s Chrisovou tváří… Toho jsem teď musela najít, protože jen on ví to, co já ne.