Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

29. kapitola

Tahle kapitola je kratší než obvykle píšu, ale nemohla jsem jí vynechat.💜😳😶
Za komentáře a hvězdičku ( hlas ) předem děkuju ♡♡

Leknutím jsme se vzbudila. Celou noc na mě doléhaly strašlivé obrazy včerejšího večera. Děsivé sny o Jessovi. Zhluboka jsem vydechla a plně rozevřela oči. Chtěla jsem se zvednout, ale zarazila jsem se, když mi došlo, že něco svírám. Tedy spíš někoho. Matteo seděl opřený o zeď vedle mé postele. Tiše oddechoval. A já se ho držela za ruku. Držela jsem se ho tak pevně, že jsem se mu nehty zarývala do kůže. Rychle jsem ho pustila. Celou ruku měl poškrábanou. Matteo jemně vzdychnul. Zakmitala mu víčka, a nakonec oči otevřel. Otočil ke mě hlavu a chvíli mně pozoroval.

,,Ahoj."

,,Ahoj.." Odpověděla jsem tiše. Nemohla jsem uvěřit, že se mnou opravdu zůstal celou noc.

,,Jak se cítíš?" Mluvil na mě tiše a klidně. Skoro jako bych byla vyděšená laň a on se bál, že se uteču schovat.

Odtrhla jsem od něho pohled. Nevydržela jsem to. ,,Já.. já.." Hledala jsem ty správná slova. ,,Vyděšené....zahanbeně.. naštvaně.." Povzdechla jsem si. ,,Cítím se hrozně."

Matteo mlčel. Po chvíli se postel zhoupla. Něco se dotklo mých zad. Cukla jsem sebou. Znovu jsem ucítila dotek ve vlasech.

,,Uvěříš mi, když ti povím, že všechno bude zase dobrý?"

Pootočila jsem na Mattea hlavu. Seděl za mými zády a znovu mě hladil po vlasech. ,,A bude?"

Zadíval se mi do očí. ,,Bude. Všechno bude dobrý."

Sklopila jsem zrak. ,,Bojím se, že ne."

,,Já vím. Vím to."

Trochu jsem se zasmála. Čistě neveselý smích. ,,Asi bych se měla převléct." Ne moc elegantně jsem se vyhrabala na nohy a vzápětí dostala ránu přímo do hlavy. ,,Ach bože." Ten alkohol. ,,Musím se umýt."

Než Matteo stačil cokoli říct byla jsem pryč i s prvním kusem oblečení co jsem našla. Zalezla jsem do koupelny a opřela se zády o dveře. Nemohla jsem se na něj dlouho dívat. Ten pohled v jeho očích. Litoval mě. Navíc, tu byl celou noc se mnou. Ani nevím, co jsem v noci prováděla, když jeho ruka vypadá tahle. Musel být celou noc vzhůru, a to jen kvůli mně. Nechápala jsem to. Matteo mě nemel rád, přesto se choval, jako můj hrdina. Otočila jsem se a opřela se o dveře čelem. Kladla jsem si tolik otázek, ale nejvíce jsem chtěla vědět, jestli Matteo stále bude v mém pokoji až vylezu ven. Jestli zůstane, aby se ujistil, že mi nic není? Nechtěla jsem si to přiznat, ale z hloubi duše jsem si přála, aby tam byl. Aby na mě čekal. Aby se mnou ještě chvíli zůstal. Nadechla jsem se a sundala ze sebe všechny šaty. Odhodila jsem je do odpadkového koše. Nikdy jsem je už nechtěla vidět. Připomínali mi, že jsem mohla být zneužitá. Vlezla jsem do vany a táhla za sebou závěs. Myla jsem se a drhla. A znovu myla a znovu drhla. Pořád jsme cítila jsem ruce. Ty vzpomínky se mi vybavovaly pořád a pořád do kola. Mrskla jsem houbou proti zdi. Pomalu jsem sjela podél zdi až na dno vany, obejmula jsem si kolena. Voda mě splachovala, zatím co já upadala do deprese. Nebrečela jsem, už ne, znovu ne. Matteo mě viděl plakat. Viděl. Ale neměl to vidět. Neměl vidět, že jsem slabá. Neměl vidět nic z toho včerejška, protože se neměl vůbec stát. Nenáviděla jsem ho. Proklínala jsem ten večer. Proklínala jsem Jesse. Ještě chvíli jsem se utápěla v žalu. Nakonec jsem se postavila a vypla kohoutek s vodou. Vylezla jsem ven a usušila se osuškou. Nepřítomně jsem se napatlala nějakým krémem a hodila na sebe spodní prádlo a dlouhé černé tričko do půli stehen. Dostala jsem ho tenkrát v blázinci, když jsem si vzteky roztrhala všechno oblečení a neměla co na sebe. Kevin mi, proto dal své tričko, abych měla alespoň v čem chodit, než mi rodiče dovezli nové. Nějakým důvodem mi zůstalo. Setřela jsem rukou zakalené zrcadlo a pohlédla do něho. Koukala na mě pobledlé děvče s velkými tmavými, ale nepřítomnými zelenými oči. S černými kruhy pod očima. S rty skoro bez barvy. Děvče, které ztratilo svůj lesk ještě dříve před tím, než ho vůbec našla. Odolala jsem zrcadlo rozbít. Vyčistila jsem si zuby. Nakonec jsem zhasla a vylezla ven. Matteo stál u velkého okna a díval se ven. Vypadal tak klidně a uvolněně. Jako by se nic nestalo. Pravda! Jemu se nic nestalo, dokonce ani mě se nestalo to, co se stát mohlo. Protože...protože mě zachránil. Už nebylo nic, čím bych mu tohle splatila. Dlužila jsem mu tolik. Vzdychla jsem. Matteo mě zaznamenal a přesunul svůj zlatý pohled na mě. Dívali jsme se na sebe, než jsem neodtrhla pohled. Znovu jsme si vlezla mezi peřiny. Přikryla jsem se a opřela se zády o polštáře. Poplácala jsem místo vedle sebe a zadívala se na Mattea. Byl čas si o tom promluvit. Matteo se odrazil od okna a přesel ke mně. Posadil se naproti mně a zahleděl se na mě.