Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

42. kapitola

Druhý den se Matteo stále ve škole neukázal. Na jednu stranu jsem byla ráda a na druhou zase ne. Jako bych po tom včerejšku měla pocit, že je mezi námi větší spojení. Povzdechla jsem si. Zabývala jsem se nesmysly. Měla jsem řešit Liama. To jemu jsem slíbila, že mu pomohu. A opravdu jsem svůj slib chtěla dodržet, ale už pár dní jsem ho nespatřila, jako by se vypařil. Dokonce ani s Masonem se neukázal. Všechno bylo na prd. Nic jsem o Liamovi nevěděla a Masona jsem se nechtěla ptát. K tomu mám samozřejmě několik důvodů. Za prvý, netuší, že vím, že Liam vůbec existuje, existoval.. Poberte si to jak chcete. Za druhý, Liam byl jeho bratr. Nikdo nechce mluvit o mrtvých příbuzných a za třetí, prostě to nešlo!!! Mason byl hodný kluk. Nemohla jsem k němu jen tak přijít a říct: ,,Ahoj Masone. Není to tak dávno, co mě začal pronásledovat duch. A víš co? Blbou náhodou je to tvůj bratr.. Jo to jsem se mimochodem dozvěděla u vás doma, cestou ze záchodu, když jsem obdivovala tvoje fotky, na kterých seš jako mimino a mezi nimi jsem spatřila i fotku, na který si se svým bratrem. Noo a tak jsem si řekla, že mu pomůžu. Problém je v tom, že někam zmizel a já o něm nevím nic víc, než jeho jméno a s kým je příbuzný, což mi moc nepomůže, pokud mám zjistit, co se mu stalo. Takže.. mohl bys mi odpovědět na pár otázek?“ Ne to opravdu nešlo! Znovu jsem si povzdechla.

,,Ahoj cizinko.“ Mason se posadil naproti mně v jídelně.

Mason!! Prudce jsem zvedla hlavu. ,,Masone, co ty tu děláš?“

,,Chodím sem do školy?“ Usmál se.

,,Jasně, že jo. To byl vtip. Hahahah..ha.“ Ježiš!! Můžu být ještě trapnější!

,,Jak se vůbec máš?“

,,Fajn. Ty?“ Zaklapla jsem sešit a usmála se na něho.

Napil se a poté láhev odložil. ,,Nic moc. Mojí mámě se nelíbí moje známky a trenérovi už vůbec ne.“

,,Jak ti vůbec dopadla ta chemie? Úplně jsem se zapomněla zeptat.“

Zakřenil se. ,,Tomu neuvěříš. Dostal jsem B-. Chápeš to B-!! Nikdy jsem tak dobrou známku nedostal."

,,Paráda. Si lepší než jsem si myslela hrdino.“

,,Že pochybuješ. Jsem prostě jednička.“

Odkašlala jsem si. ,,No vlastně seš dva mínus, ne jednička.“

Hodil na mě pohled sdělující: ,,Děláš si ze mě srandu!?“

Zasmála jsem se a popadla své knihy. ,,Kdybys zase někdy potřeboval pomoc, stačí říct.“ Mrkla jsem na něj a zvedla se.

,,Fajn, ale pamatuj na svá slova.“

Zasmála jsem se. ,,Jasně. Měj se hrdino.“

,,Nápodobně cizinko.“

Vyrazila jsem ke knihovně a navrátila všechny vypůjčené knihy o indiánech, které jsem našla v regálech. Měli jsme na ně napsat referát na hodinu dějepisu. Chtěla jsem to mít už hotové, abych to mohla doma už jen přepsat do počítačové podoby, v které to mělo být a odevzdala ve správný termín. Knihy prošly přes knihovnickou kontrolu a já vyrazila k domovu. Toužila jsem si dát dlouhou sprchu a poté se válet v posteli a nic nedělat. Nejspíš jsem z té nemocnice zlenivěla...

***

Domů jsem dorazila po půl hodině. Cestou jsem potkala mrtvého běžce. Byl mi v patách až k našemu domu. Byla jsem ráda, když konečně zmizel...

Dům byl prázdný. Kyle byl u Aarona spolu s Maxem. Měli spolu něco podniknou, či co. Máma zase trávila více času v práci. Dostala nějakou obří nabídku, která se prý nedala odmítnout. Takže celé noci a dny pracovala na nových modelech. K tomu navíc pořádala konkurzy na nové foto modelky a zároveň na molo modelky. Tato kolekce prý musela být naprosto bezchybná a čerstvá, proto všechno tohle okolo. A nakonec tu byl táta. Táta jel na služební cestu do New Yorku. Vím, že většina lidí New York miluje, ale můj táta ho přímo nesnáší. Byl z toho celý špatný.. chudák. Takže, abych to zkrátila, po většinu času jsem tu teď byla sama. Ve svém pokoji jsem si dala dlouho sprchu a oblékla si něco na sebe. Přece jenom jsem se nakonec odhodlala něco dělat. Popadla jsem do ruky skicák a tužky. Mobil jsem si strčila do kapsy a klíče do druhé. Vyběhla jsem ven a procházela ulice. Zrovna, když jsem se chystala zahnout, všimla jsem si holčičky v kočárku naproti přes silnici. Za ní se slunilo nějaké děvče. Nevypadalo to, že by dítěti věnovala zrovna moc pozornosti. Sedla jsem si na obrubník a pustila se do skicování. Začala jsem obrysem domu, až k dívce na lehátku s pozvednutou hlavou ke slunci a pokračovala kočárkem a dítětem v něm. Po několika minutách jsem ztratila pojem o čase. Vypnula jsem a přestala vnímat realitu. Vnímala jsem jen desky ve svých rukou a zvuk tužky na papíře. Po patnácti minutách jsem byla hotová. Usmála jsem se. Zrovna jsem měla v plánu dojít si pro něco k pití, když se kočárek odbrzdil a pomalu si svištěl po chodníku pryč od domova. Dívka někam zmizela. Neměla ani ponětí, že jí mizí dítě. Na jednu stranu to nebyla její chyba, kočárek byl opravdu zabrzděný za to, že teď nebyl mohl ten jistý duch. Popravdě ještě jsem nikdy neviděla ducha, co se snaží ukrást živé dítě. Upustila jsem skicák a vrhla se ke kočárku. Ten ženský duch běžel docela rychle, ale byla jsem rychlejší. Předběhla jsem jí i kočárek a světe div se, zastavila jsem ho bez čehokoli přejetého. To mrně v kočárku se smálo. Neměla ani tušení, že se jí zrovna někdo pokoušel odcizit její rodině. Zvedla jsem pohled k ženě. Také se na mě podívala. Zatlačila a já lehce poodstoupila a znovu kočárek zabrzdila svým tělem.