Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

31. kapitola

Nemohla jsem usnout. Jako by se můj mozek snad psychicky připravoval na to, co se dneska může stát. Zavřela jsem oči. Děsila jsem se představy, stát Jessovi čelem. Znovu jsem je otevřela. Jess.. jeho obličej byl vtisknutý v mé mysli, jako ošklivá jizva.

,,Proč mi jenom tohle udělal ? Copak nemám problému už dost!?"

Naštvaně jsem odkopla peřinu. Pocity se ve mě míchaly, jako ingredience v mixéru. Tolik jsem se bála, ale také jsem byla naštvaná až bych z toho řvala. Byla jsem znechucená a zahanbená, a přesto jsem měla chuť, mu nakopat zadek víc než se někde válet v rohu. Frustrovaně jsem se zvedla a rozdrbala si vlasy do takové míry, že jsem si říkala, jestli to půjde učesat. Měla jsem jen dvě možnosti. Za prvý vyhýbat se tomu, tak dlouho dokud budu moct. Nebo za druhý, čelit tomu zpříma.

,,Co mám dělat? Nechci toho bastarda ani cítit..“ Na povrch vylezla vzpomínka Jessovy dlaně, která se dotýkala mého těla. Oklepala jsem se a obejmula si hrudník dlaněmi. ,,Opravdu to dokážu? Tvářit se, že se nic nestalo..“ Povzdechla jsem si a složila hlavu. ,,Jsem na to připravená?“

Naposledy jsem se zhluboka nadechla a pozvedla hlavu. ,,Musím tomu čelit. Pokud ne já, tak kdo?! Nechci mu dát pocit, že mě dostal.. To nedovolím..!!“ Zašeptala jsem do vzduchu.

Vydechla jsem a odhrnula zbytek přikrývky stranou. Vylezla jsem a zamířila se připravit. Zuby, make-up, vlasy a nakonec oblečení. Zprvu jsem si chtěla vzít šaty, ale hned jsem si to rozmyslela. Místo toho jsem si vzala úzké tmavě modré džíny do pasu a bílé tričko s krátkým rukávem a s potiskem. Přehodila jsem si přes prsa vlasy a sebrala svou tašku. Vyrazila jsem na cestu. Cestu do pekla.. Sešla jsem schody a narazila na Kyla. Probíral se svou taškou a vypadal u toho opravdu zamyšleně. Měla jsem takovou chuť mu říct, aby mě hodil do školy. Sešla jsem poslední schod.

,,Ahoj.“ Kyle odtrhl pohled od otevřené tašky a zadíval se na mě.

,,Ahoj.“ Zakřenil se. ,,Vyspala ses?“

Ne, ani trochu. ,,Znáš to.“ Usmála jsem se, ale do smíchu mi moc nebylo.

Kyle opatrně přikývl a znovu se sklonil k tašce. Zapnul jí. ,,Mám dneska trénink dřív, nechceš hodit do školy?“

Tak moc jsem chtěla říct ano! Ano! Ano! ano! Proč jsem to nemohla říct? Achh.. bála jsem se. Bála jsem se, že bych v určitém momentě mohla být příliš slabá a Kyle by všechno zjistil. On to nesměl zjistit. On ne.

Usmála jsem se a přešla k němu. ,,Ne. Děkuju ti za tvojí starost.“ Oprášila jsem mu ramena, i když na nich neměl jediné smítko.

,,Děje se něco?“ Nahnul hlavu na stranu a můj úsměv zakolísal.

,,Ne. Vůbec nic.“ Sklopila jsem pohled. ,,No, ale nemáš náhodou už spěchat na trénink?“ Upřela jsem na něj opět svůj zrak.

Kyle jako by procitnul. ,,Pravda. Musím.“ Pohladil mě po hlavě, popadl batoh a protáhl se kolem. Ještě, než vyšel ze dveří, otočil se na mě. ,,Opravdu se nic neděje?“

Jak bych ti to, tak mohla říct... Naposled jsem se usmála. ,,Nic. Jsem v pořádku.“

Kyle mě bedlivě sledoval, než přikývl a vydal se ze dveří ven. ,,Tak ve škole. Měj se.“

,,Ty taky.“

Dveře se za Kylem tiše zavřeli. Povzdechla jsem si a pospíšila si do kuchyně. Nechtěla jsem narazit ani na jednoho z rodičů. Narychlo jsem si připravila café. Rychle dopila plný hrníček a zbytek si přelila do termosky sebou. Popadla jsem tašku a vyrazila ven. Venku mě málem skolilo slunce. Bylo tak zářivé. Přímo oslepovalo. Zastavila jsem se. Začal se mi svíjet žaludek. Tohle jsem nebyla já.. Tohle se se mnou nemělo dít. Proč jsem tak slabá? Na sekundu jsem pevně semkla víčka. Když jsem je znovu rozevřela vydala jsem se znovu na cestu. I přes všechno, co jsem cítila jsem nemohla prohrát. Nemohla jsem se vzdát...