Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

59. kapitola

Přišlo mi, že poslední dny ubíhaly až moc pomalu. Bylo to skoro, jako by mi nechtěl dát pokoj ani čas. Moje uvažování bylo jemně řečeno narušené. Nedělala jsem, proto nic. Proválela jsem spoustu času v posteli s Finnem. Vypla jsem a vyhýbala se venkovnímu světu. V práci jsem si vzala volno. Bohužel jediná věc, která narušovala mou bublinu byla škola. Do té jsme chodit musela. Řeknu vám nic není nepříjemnější, než vyhýbat se lidem, které znáte.

,,Je ti dobře zlatíčko?“ Máma se na mě starostlivě zadívala.

Zvedla jsem zrak od snídaně, které jsem se pomalu ani nedotkla. ,,Jo.. jsem v pohodě.“ Pousmála jsem se. ,,Už půjdu.“ Oznámila jsem a vstala.

,,Ale ještě si nic nesnědla.“ Vyhrkla máma rychle.

Odšoupla jsem židli a prolezla ven a zamířila ke vchodu. ,,Nemám hlad. Tak ahoj.“

Cestou do školy jsem se proběhla. Nevím přece proč, ale byla jsem plná adrenalinu. V půlce jsem se zastavila, byla jsem udýchaná k smrti. Pomalu jsem kráčela a vydýchávala, když jsem spatřila Adri. Vycházela zrovna z domu, který byl podél cesty. Prošla brankou a zařadila se na chodník kousek přede mně. Ani si mě nevšimla. Pozorovala jsem ji zezadu. Musela jsem se pousmát nad jejím dalším outfitem. Bílé šortky s potiskem jahod, k tomu červené punčochy, zelená košile, červený svetr a černé koníkové kozačky. Jeden by si myslel, že se opravdu snaží vypadat, jako jahoda. Adri si z tašky vytáhla sluchátka a mobil. Měla sklopenou hlavu a nesledovala cestu před sebou, proto si ani nevšimla auta, který nečekaně zabočilo jejím směrem. Rozběhla jsem se a na poslední chvíli ji strhla stranou. Auto profrčelo kolem jakoby nic.

Otočila jsem se na Adri a prohlídla si ji. ,,Si v pohodě?“

Vyděšeně na mě hleděla. ,,Jo..jo..“ Klepal se jí hlas. ,,Vůbec jsem ho neviděla.“

,,Byl to nějakej idiot, kterej nejspíš nezná dopravní předpisy. Takový lidi by za volant pouštět neměli.“ Sklonila jsem se a zvedla mobil, který Adri vypadl z ruky. ,,Nic se mu nestalo díkybohu.“ Pousmála jsem se a podala jí ho.

Adri si ho opatrně vzala a podívala se mi do očí. ,,Děkuju. Nebýt tebe nejspíš bych teď ležela pod kolama.“

,,V pohodě.“ Pokrčila jsem rameny.

Adri přikývla a taky se jemně usmála. Pak mezi námi nastalo docela trapný ticho. Hodně trapný ticho. Adri si skousla ret. ,,Ehmm.. nejspíš jdeš taky do školy. Můžeme jít klidné spolu.. pokud chceš.“

Překvapeně jsem se na ní podívala. ,,Tobě by to nevadilo?!“

,,Jasně, že ne.“ Urovnala si vlasy a pokývala hlavou dopředu. ,,Tak pojď.“ Vyrazily jsme bok po boku. ,,Jak se máš?“

Zatáhla jsem za popruhy své tašky. ,,Popravdě? Ani nevím.. Jsem teď docela zmatená.“ Nadechla jsem se. ,,Jak se máš ty?“ Stočila jsem k ní pohled.

,,Hmm.. já nějak stejně.“ Už byl vidět kus naší školy, když se Adri zastavila a postavila čelem ke mně. ,,Vlastně lžu. Nemám se stejně.“ Napjatě jsem ji sledovala. ,,Mám pocit, že jsem se nezachovala správně. Teda ne jen já, ale i ostatní v naší partě. Víš tenkrát, když o tobě Mia řekla všechny ty věci, tak jsem nevěděla, jak reagovat. Nevěděla jsem, co ti říct.. Nebudu lhát. Byla jsem v šoku, když jsem se dozvěděla, kde si vyrůstala a můj instinkt mi říkal, abych se tomu radši vyhýbala. Moje srdce zase, že bych měla být kamarádka a snažit se tě pochopit. Dlouho jsem nad tím uvažovala a došlo mi, že jako tvoje kamarádka jsem selhala. Musela si to mít těžký a já měla být na tvojí straně. Místo toho jsem kolem tebe chodila a snažila se tě nevšímat. Ale ve skutečnosti jsem se tě chtěla zeptat, jestli seš v pořádku? Chtěla jsem vědět, jestli ti někdo nezačal ubližovat.“ Provinile se usmála. ,,Bála jsem se o tebe, protože i když se neznáme dlouho, tak tě mám opravdu ráda. Byla si takovej hrozně originální člověk. Už v prvním okamžiku, co jsem tě uviděla jsem se rozhodla, že si z tebe udělám kámošku a teď se cítím hrozně, že jsem to všechno zvorala. My všichni jsme to zvorali.“