Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

26. Kapitola

Nezamhouřila jsem oka. Byla jsem naprosto vysílená, ale nemohla jsem spát. Bála jsem se usnout. Finn spal. Hned, jak jsme se dostali domů, vydali jsme se s Kylem každý do svého pokoje. Rodiče byli na nějaké benefiční akci. Určitě si mysleli, že jsem domů dorazila už mnohem dřív. Nehodlala jsem jim říct pravdu. S Finnem jsme se uložili do mé postele. Finn okamžitě usnul, jako by stále byl živé dýchající dítě. Bylo to zvláštní, vidět ducha spát. Sám Finn tvrdil, že duchové nespí. Přesto Finn momentálně spal. Říkala jsem si, že to nejspíš bude tím, že absolvoval tolik mé životní energie. Ležel vedle mě a klidně oddechoval. Pohladila jsem ho po vlasech a přetáhla přes něj větší kus peřiny. Duchům nebyla zima. Vlastně necítili nic, přesto Finn vypadal tak zranitelně v té velké posteli. Přála bych si mu vrátit život. Byl jen nebohé dítě, když zemřel. Nezasloužil si zemřít, takhle mladý. Odtrhla jsem od něj pohled a podívala se k oknu. První paprsky světla pomalu vystupovaly vzhůru a rozsvěcovala můj černobílý pokoj. Rozhodla jsem se vstát. Stejně jsem nemohla usnout.

Nenápadně jsem se vyhoupla z postele a přešla do koupelny. Osprchovala jsem se ledovou vodou. Pro většinu lidí to musí být šok a já osobně na tom nejsem nijak jinak, ale ten šok mi pomáhá přežít čtvrt dne, o ten zbytek se postará kofein. Klidně bych přiřadila na svůj seznam i prášky proti únavě, ale bohužel jsem je nemohla užívat. Kdyby se na to přišlo, byl by se mnou AMEN. Vylezla jsem ze sprchy a zabalila se do osušky. Napatlala jsem si na obličej hydratační krém. Oční linky, řasenku a bronzer s trochou tvářenky. Moje jemně nabronzlá pleť začínala svůj bronz ztrácet. Přišlo mi, že každým dnem blednu čím dál tím víc. Přejela jsem si rty leskem. Vypadal na mě pěkně. Rozpustila jsem si a rozčesala vlasy. Jemně se vlnily ve větších vlnách. Opatrně jsem otevřela dveře, abych nevzbudila Finna a přešla k šatníku, odkud jsem vylovila tmavě modré úzké trhané džíny do pasu a bílé tričko s dlouhými rukávy, které mi končilo a odepínalo pas nad pupíkem. Celou přední část byla uzavíratelná na knoflíky. Přesně čtyři knoflíku k výstřihu. Ze skříně jsem ještě vytáhla kabelu s dlouhým zlatým řemínkem přes rameno a nacpala do ní klíče, peněženku, mobil, kapesníčky a lesk na rty.

Z pokoje jsem seběhla do kuchyně. Bylo ještě brzy na to, aby zde někdo byl. Udělala jsem si v klidu kávu. Hodně silnou kávu. Vyndala jsem si k tomu nějaké ovoce a šla se posadit do obýváku. Pustila jsem si televizi. Momentálně hrála Kriminálka Miami. Dívala jsem se asi pětačtyřicet minut a dalších pětačtyřicet minut jsem sledovala Buffy přemožitelku upírů. Byl to zajímavý seriál. Donutil mě zapřemýšlet, jestli bych radši viděla duchy nebo bojovala proti upírům? Myslím, že bych rozhodně radši nakopávala zadky.

Krátce po osmé hodině dolu seběhl Kyle. Jeho vlasy vypadaly, že neviděly hřeben. Alespoň, že byl oblečený. Postřehl mě.

,,Brý ráno." Dřepl si vedle mě a rozvalil se, jako by neměl sílu ani na pořádné sezení. ,, Tys asi moc nespala co?" Upínal pohled na obrazovku, ale ve skutečnosti jí nevnímal.

,,Ne. Vlastně jsem nespala vůbec."

,,Něco se ti zdálo?"

,,Joo." Zalhala jsem a vybavila si včerejší stín mezi stromy. ,,Něco se mi zdálo."

Kyle ke mně líně natáhl ruku a sevřel mi konečky prstů. ,,Kdyby sis chtěla někdy promluvit...." Zahleděl se na mě svými modrými oči. ,,Jsem tu pro tebe."

I přes svojí únavu jsem se na něj usmála. ,,Děkuju. Si hodnej."

Znovu jsem zkontrolovala hodiny. Čtvrt na devět. Ve čtvrt na deset jsem se měla setkat z Isabell v obchodním domě. Posledně jsme se domluvily na tom, že půjdeme materiál na výzdobu koupit společně. Alespoň jsem měla kam zmizet. Po schodech dolů scházela máma v ruka v ruce s tátou. Oba měli župany a usmívali se na sebe, jako by patřil svět jen jim dvou.