Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

5. kapitola

Finn se nezastavil až do rána. Když byl konečně ticho a já na půl hodiny usnula, ozval se klepot. Zamručela jsem a přetáhla si přikrývku přes hlavu. Někdo otevřel dveře.

,,Dobré ráno, miláčku. Vím, že je brzy, ale musíme vyrazit, abychom to stihly." Příchozí host byla moje máma. Neměla jsem ani ponětí, co bychom měly stihnout. Vysíleně jsem se posadila a zaostřila. Máma mezi tím prošla k velkým oknům a roztáhla závěsy. Ten příval světla mě na minutu totálně oslepil. Zakryla jsem si rukou oči. ,,Dnes máme schůzku v tvé nové škole," pokračovala. ,,Tvůj otec ti o tom měl včera říct." Povzdychla si. Poté znovu nasadila svou usměvavou tvář.

Děsila mě. Naprosto mě děsila. A co mě děsilo ještě mnohem víc, byl pojem škola. Co jsem o tom místě věděla? Za prvé: nemám ho ráda! Za druhé: myslela jsem si, že už se tam nikdy nevrátím! Za třetí: říká se, že středoškolský život je naprostá hrůza. Závěr: KATASTROFA!! Povzdechla jsem si a neochotně vylezla z postele. Pomalu a líně jsem se šourala do koupelny. Byla vyzdobená růžovobílými kachličky. Vlastnila obří vanu s vířivkou, mramorové umyvadlo a zrcadlo, jako mají filmové hvězdy v zákulisí s těmi světly okolo. Když jsem ho včera viděla prvně, měla jsem chuť se ho zbavit. Bohužel jsem to neudělala, tudíž budu muset až do svého odchodu od rodičů snášet pohled na svou nasvícenou tvář. U dveří stál koš na prádlo a pod umyvadlem menší skřínka s ručníky, hygienou a s různými hračky na vlasy. Po levé straně se nacházely poličky. Byly pokryté všemi různými věcmi, od laku na vlasy, po štětičky na uši. Opláchla jsem si obličej a vyčistila zuby. Vzala jsem do ruky hřeben a rozčesala jsem si své dlouhé černé vlasy, které mi sahaly po pas. Nakonec jsem sáhla i po šminkách. Trochu řasenky, černé linky a pleťovou rtěnku. Vtipné... věděla jsem, jak se namalovat. Skoro jsem se zasmála. Vyšla jsem ven z koupelny.

Máma seděla na mé posteli a prohlížela si mé skicáky. ,,To je opravdu pěkné… máš velký talent." Pokrčila jsem rameny a sebrala z parapetu sluneční brýle, které jsem si tam včera položila. Máma po chvíli odložila skicák a postavila se. ,,Tak... můžeme?" Přikývla jsem. Vyšly jsme společně ven a prošly jsme kolem stěhováků až k autu. Máma měla malý červený mercedes. Nasedly jsme…

***

Cestou hrálo rádio. Máma asi pochopila, že nemá cenu snažit se se mnou mluvit. Ke škole jsme dorazily asi o něco déle. Už u brány jsem to místo nesnášela. Škola je samotný peklo lidstva... Máma vjela na rozlehlý pozemek a zaparkovala své auto mezi další miliardou jiných. Vystoupily jsme. Před budovou bylo liduprázdno. Všichni teď seděli v lavicích a nejspíš poslouchali hodně nudný výklad. Máma vyrazila ke vchodu. Vešly jsme dovnitř. Prostorná chodba, skříňky a schody. Máminy podpatky duněly o podlahu a jejich hlas se rozléhal do prostoru kolem. Máma se zastavila u světlých dřevěných dveří. Na štítku vedle stálo: "Ředitelna". Máma zaklepala.

,,Dále." Zevnitř se ozval hluboký mužský hlas. Vešly jsme. Místnost byla středně velká se dvěma koženými křesly a konferenčním stolem, za kterým postával muž ve středním věku.

,,Dobrý den." Máma si s mužem potřásla rukou.

,,Už jsem vás očekával. Posaďte se." Ukázal na křesla a sám se posadil za stůl do toho svého. Usadily jsme se. ,,Tak tedy, přečetl jsem si všechny záznamy vaší dcery a zdá se být vše v pořádku. Myslím, že nemusíte mít vůbec žádnou obavu."

Máma se usmála. ,,To jsem opravdu ráda. Nebyla jsem si jistá, jestli je to vůbec dobrý nápad. Je to už pár let, co Angie navštěvovala nějakou školu.“

Ředitel Grif, jak stálo na jmenovce na jeho stole, si sepnul dlaně a usmál se. ,,Je pravda, že by to zde pro Angelu mohlo být ze začátku těžké. Nebudeme si nic namlouvat, děti v tomto věku dokáží být tvrdí, ale myslím, že si vaše dcera časem zvykne a začlení se mezi ostatní." Tentokrát se podíval mým směrem. Odtrhla jsem od něj pohled a zaměřila se na sošku, co mu postávala na stole.

,,Ano, to máte nejspíš pravdu," souhlasila máma.

,,Výborně. Jen by mě zajímala ještě jedna věc..." Ředitel Grif upnul na matku vážný výraz.

,,Samozřejmě..."

,,Jsem obeznámen se stavem vaší dcery, přesto bych rád věděl, jak je na tom momentálně. Nemyslím to nijak zle, jen si chci být jistý ve všech směrech."

,,Jistě, naprosto vám rozumím," přikyvovala máma.

,,Jasně... ona vám NAPROSTO rozumí!" Zakoulela jsem očima.

,,Angie..." Začala máma a po očku mě sledovala. ,,… je na tom opravdu dobře, což vám určitě potvrdila i její psycholožka. Bere léky, a tak je její stav v normě. Jediná věc, která by mohla být problém je, že nemluví."

,,Nemluví?" V ředitelově hlase bylo slyšet udivení.

,,Ano, nemluví. Začalo to před čtyřmi lety a trvá to dodnes."

Grif byl ticho. Jen se na nás díval. Chvíli trvalo, než promluvil. ,,Hmm... zajímavé. Avšak, každý problém má své řešení. Jednoduše Angele pořídíme doprovod."

,,Doprovod!" Zbystřila jsem.

Matka asi taky nechápala, jelikož měla podobný pohled. ,,Co tím myslíte?"

,,Jde o osobu, která bude hovořit namísto vaší dcery. Už jsme to tu několikrát měli, i když vaše dcera je trochu jiný případ.“

Máma se zamyslela a pak se usmála. ,,To zní, jako dobrý nápad."

,,Cože??!! Jaký dobrý nápad?!! Vždyť je to totální volovina!! Já mluvit umím!!" Byla jsem dost naštvaná.

,,Tak tedy dobře. Jsem rád, že vám to takto vyhovuje."

,,Haloo!! Ale mně ne!!!" Věděla jsem, že pokud teď nic neudělám, tak to bude takhle. Neměla jsem na výběr. Tohle byl ten okamžik. Ten okamžik, kdy jsem musela znovu najít svůj hlas. Chvíli mi to trvalo, ale pak jsem promluvila nahlas: ,,Tak to ne..." Bylo to dost nejistý. Můj hlas zněl celkem hezky, ale tak cize. Ředitel Grif přestal hovořit s mou matkou. Oba se na mě vykolejeně zadívali.

,,Cc...ože?" Máma asi nemohla uvěřit, že to byl můj hlas.

Odkašlala jsem si a teď už promluvila najisto. ,,Jen říkám, že to nepůjde. Já mluvit umím. Nepotřebuju překladače."

,,Ty... já... to nechápu." Máma byla totálně mimo.

Povzdechla jsem si. ,,To, že něco neděláme neznamená, že to neumíme." V místnosti nastalo totální ticho.

Ředitel Grif si odkašlal. ,,Ehm... vidím, že vaše dcera asi nalezla svůj ztracený hlas. To nejspíš znamená, že předešlý plán se ruší."

,,Ehmm... jistě." Zamumlala máma a neustále mě nechápavě sledovala.

,,Nedáte si vodu nebo něco podobného? Vypadáte, že tu každou chvíli omdlíte."

Máma tak opravdu vypadala. Grif vstal a napustil jí vodu do šálku.

,,Děkuji..." Máma si od něj šálek vzala a napila se. Vypadala, že se pomalu uklidňuje. ,,Tak dobře. Nevadilo by vám, kdybych si na minutku odskočila?" Máma vyskočila na nohy.

,,V pořádku." Přikývl ředitel.

,,Děkuji." A byla pryč.

,,Vaše matka je z vás celá pryč. Musí to pro ni být šok." Ředitel se posadil zpátky do svého křesla.

,,Nejspíš jo. Je dost citlivá."

Přikývl a znovu si sepnul ruce. ,,Můžeme si promluvit?"

,,Když chcete..." Založila jsem si ruce na prsou a opřela se do křesla.

Ředitel Grif se pousmál. ,,Jste už vyspělá mladá dáma. Zažila jste toho hodně, nejspíš víc než kdokoli jiný. Přesto vám chci položit otázku: Jste opravdu připravená na školu?"

Dobrá otázka... Za to mu připisuji bod. ,,Myslím, že nikdy pořádně nebudu připravená na kontakt s... no, normálními lidmi. Jsem zvyklá být sama a uzavřená ve své mysli. Nejsem zvyklá dělit se o svoje myšlenky a pocity s někým jiným. Přesto nejsem někdo, kdo se lehce vzdává. Jsem ochotná to risknout a dokázat tím svým rodičům, že i já jsem normální, a ne žádnej blázen. Takže ano, nejspíš jsem."

Ředitel Grif se usmívat. ,,Vidím, že máte odhodlanou duši. Ta se vám bude hodit." Pousmála jsem se. ,,Tak tedy Angelo Summersová… vítejte u nás." A přesně tak, začal můj nový život.