Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

4. kapitola

Týden utekl jako voda. A proto přišla neděle dřív, než jsem se nadála. Už brzy ráno jsem vedla rozhovor s Olivií. Poslední psychologický rozhovor v blázinci. Už jsem čekala jen na příjezd rodičů. Nervózně jsem poklepávala nohou, když ve dveřích zachrastily klíče a dovnitř vešel Kevin. Vypadal trochu smutně. Sedl si vedle mě a hluboce se na mě podíval. Bylo to až děsivé.

,,Vypadá to, že nás opouštíš..." Pomalu jsem přikývla. Trochu povadle se usmál. ,,Budeš nám tu chybět, mě budeš chybět." dodal. Poté si hluboce povzdechl a opřel se hlavou o stěnu. ,,Vážně nesnáším loučení." To mě přimělo k úsměvu. Kevin si toho všiml a taky se usmál, teď už veseleji. ,,Doufám, že tam venku najdeš svoje štěstí."

,,Ale... z Kevina se stal moudrý muž.''

,,No, ale něco ti chci dát...'' Sáhl si do zadní strany džínů a vytáhl malý složený papír. ,,Tumáš...'' Vzala jsem si ho od něj a rozbalila ho. ,,To je moje telefonní číslo.'' Podívala jsem se mu do tváře. ,,No víš, když už budeš venku, tak určitě budeš mít mobil a... mohli bychom se třeba někdy sejít. Samozřejmě jako přátelé, to jen abys to nepochopila blbě.'' Byl opravdu legrační. Schovala jsem si papír do kapsy a pocuchala mu vlasy. Opravdu mi bude chybět...

Otevřely se dveře. Stála v nich Olivie. ,,Je čas jít, Angie.''

Zvedla jsem se a sebrala tašku ze země. Naposledy jsem se otočila do místnosti, která představovala můj život. ,,Budeš mi celkem chybět...'' Povzdechla jsem si a vykročila. Po prvním kroku jsem se zastavila a otočila jsem se zpět na Kevina. Měl ten svůj hezký úsměv. Pomalu jsem k němu došla a krátce ho obejmula. ,,Ty mi budeš chybět nejvíc...'' Blesklo mi hlavou. Na sekundu se napnul, pak mi objetí oplatil. Po chvíli jsem ho pustila a naposledy se na něho usmála.

,,Tak se měj.“ Zašeptal.

Ještě jednou jsem si ho prohlédla a vyšla ven. Kráčela jsem za Olivií a rozhlížela se po okolí. Přišlo mi, že se tu shromáždilo více duchů. Všechny jsem znala. Teď tu stáli a mávali. Bylo to trochu podivné. Vypadalo to jako by se se mnou loučili. Prošly jsme hlavním vchodem, kde nám strážníci odemkli vstupní dveře. Ze dveří se linulo zářivé slunce. Zamžourala jsem a vyšla na dlažbu. Nebyla jsem tak dlouho venku, že jsem zapomněla, co to znamená čerstvý vzduch nebo teplo slunečních paprsků.

,,Tudy, Angie...'' Zavelela Olivie. Ani jsem si neuvědomila, že stojím. Rychle jsem jí dohnala. Šly jsme k prostoru pro auta. Tam na nás čekali mí rodiče. Oba se usmívali. Došly jsme až k nim a Olivie se s nimi pozdravila. ,,Dobrý den.''

,,Dobrý den.'' Rodiče si s Olivií potřásli rukou.

,,Vidím, že jste tu včas, to jsem ráda.''

,,To ano. Chtěli jsme pro Angie přijet co nejdříve.'' Usmála se máma.

,,To vám věřím. Angie se už určitě nemůže dočkat.'' Olivie na mě otočila hlavu a usmála se. Nic jsem neříkala, což je normální, místo toho jsem se zadívala na naše auto. V autech jsem se vyznala. Když jsem byla dítě, hráli jsme s tátou hru na to, kdo rychleji pozná značku projíždějícího vozidla. Táta měl v autech velkou zálibu, a tak trochu ji přenesl i na mě. Obešla jsem diskutující mámu s Olivií a prohlížela si automobil v bílé barvě. Dotkla jsem se kapoty. Byl to určitě nový model. Přesto jsem poznala, že to musela být Honda.
,,Líbí se ti?'' Vedle se ozval tátův hlas. Jen jsem se pousmála.

,,Tak nastupovat! Jede se domů.'' Prohlásila máma. Oba rodiče se rozloučili s Olivií a nastoupili.

Olivie se na mě usmála. ,,Buď silná, Angie. Brzy se zase shledáme.''

,,Jak jinak...'' Nastoupila jsem a vyjeli jsme.

***

Cesta byla obzvlášť tichá. Vyhlížela jsem z okna a sledovala všechny ty vysoké budovy a lidi všeho druhu. Bylo to trochu jako neznámá dynastie. Netrvalo dlouho a dojeli jsme na místo. Brána se otevřela a táta vjel dovnitř. Auto se zastavilo a všichni jsme vystoupili ven. Vzpomínala jsem na tenhle velký dům se zahradou a prostorným bazénem v zadní části.

,,Vítej doma.'' Usmála se na mě máma.

Táta mi vzal zavazadla a vyrazil ke dveřím. ,,Tak pojď, zlato." Chvíli jsem váhala. Nakonec jsem vyrazila za ním. V domě se to moc nezměnilo. Velká prostorná hala s mramorovou podlahou a chlupatými koberci. Táta pomalu kráčel po velkém kruhovém schodišti. ,,Tudy, andílku..." zavolal na mě. Spěchala jsem za ním. Vedl mě schodištěm vzhůru, do horního patro. Prošli jsme chodbou, až k bílým dveřím. Bylo na nich mé jméno. Táta otevřel a já spatřila svůj pokoj. Ale... nebyl stejný. Vlastně byl naprosto prázdný. Jen jsem pozvedla obočí. ,,Chtěli jsme s maminkou, aby jsi se tu cítila zase jako doma. Proto jsme si mysleli, že by sis to tu měla upravit podle sebe." vysvětloval táta. Vešla jsem dovnitř. Zatímco jsem si prohlížela holé zdi, táta mi položil tašku na postel. ,,Tumáš..." Najednou mi podal tlustý katalog. ,,Vyber si z toho co chceš. Opravdu chceme, aby ses tu cítila dobře." Opatrně mě pohladil po vlasech. ,,Půjdu zatím dolu. Až budeš chtít, tak můžeš přijít za námi. Maminka už určitě vaří něco k večeři a bude moc ráda, když se k nám přidáš." Usmál se a vyrazil pryč.

Hned jak se zaklaply dveře, svalila jsem se na postel. Povzdechla jsem si. Bylo to tak zvláštní, být zase doma. Vyhoupla jsem se do sedu a porozhlídla se po pokoji. Nebylo tu nic, až na tu postel a šatník. Navíc to tu bylo dvakrát větší než ta místnost, v jaké jsem žila čtyři roky předtím. ,,Jak si mám na tohle znovu zvyknout?....aaaaaaaaahhh!!!" Znovu jsem se svalila na postel.