Tajemství osudu I - Já nejsem blázen! ( PROBÍHÁ KOREKCE TEXTU )✔

37. kapitola

Vzbudila jsem se celá zmrzlá, ztuhá a ... no prostě v děsně špatném stavu. Pohnula jsem se a zakňučela. Měla jsem pocit, že stačí krok a všechny kosti v těle se mi rozsypou na malé kousíčky. Pootočila jsem hlavu na mého souseda. Opíral si hlavu o moje rameno a jemně oddychoval. Vypadal tak.. tak klidně, když spal. Zároveň, ale taky vypadal, tak slabě. Tak zranitelně.. Opatrně jsem k němu natáhla prsty a dotkla se jeho tváře. Byla ledová. Ne, že by ta moje byla nějak teplá. Opatrně jsem po ní přejela a byla překvapená, jak hladká je jeho kůže na dotek. Nemohla jsem si pomoct a přejela po ní ještě jednou.

Matteo jemně vzdychl. ,,Netušil jsem, že mě i po ránu hodláš osahávat."

Zahořely mi tváře. Rychle jsem ruku vztáhla. ,,Ehm..Promiň." Bože!! Nejradši bych se teď propadla do země!

Matteo zvedl hlavu z mého ramene a zívnul. Poté se na mě podíval rozespalým pohledem. ,,Jak ses vyspinkala Sněhurko?" Líně pozvedl koutek a já měla pocit, že z toho asi ztratím rozum. Zase jsem musela být rudá, jak rajče. Sakra práce!! Nahnul se ke mně. ,,Ty se červenáš?"

Odkašlala jsem si a odvrátila pohled. ,,Ehm.. měli bychom jít najít cestu zpátky." Chtěla jsem se rychle postavit, ale podlomily se mi nohy. Padala jsem a klouzala po vlhké hlíně a skončila Matteovi v náručí. Vykulila jsem oči, když jsem nad sebou spatřila jeho tvář.

,,Si v pohodě?" Uchechtl se.

,,J-jo jasně!" Posadila jsem se a znovu si usedla na své místo.

,,Chováš se divně." Zamumlal po chvíli.

Chovám se divně? Projela jsem si vlasy. Jo chovala jsem se divně. ,,Promiň. Asi mi zmrzl i mozek." Jo to rozhodně!! Co to tu pro Kristovy rány dělám!!

Matteo znova zívnul a pomalu se zvedl. Jeho kosti zaprotestovali hlasitým křupnutím. Natáhl ruce nad hlavu a pořádně se protáhl, tudíž praskání ještě pomohl. Pak se jemně oklepal. Po včerejší bouřce a nočním poryvu větru, dnes bylo opravdu chladno. Navíc muselo být dost brzy, jelikož lesem se nesly zbytky mlhy. Přejela jsem si podél rukou a vydechla. Byla jsem promrzlá až na kost, ale když jsem spatřila, jak se na mě Matteo dívá uvědomila jsem si, že jemu musí být také velká zima. Dokonce se vzdal i svého jediného kusu oblečení navíc.

,,Si v pohodě? Nemám ti to tričko vrátit?" Zadívala jsem se mu do očí. Bylo přeci brzy ráno, ale jeho zlaté oči zářily, tak živě.

Pomalu se nadechl a pozvedl jedno obočí. ,,Myslíš, že bych ti ho půjčil, kdybych si ho pak chtěl vzít?"

Ne?.. ,,Ale musí ti být zima.."

Shlížel na mě. ,,Ano. Je mi zatracená zima, ale když se podívám na tebe, jak se třeseš, jako ratlík a svojí barvou momentálně připomínáš zmrzlej rampouch, tak myslím, že jsem na tom ještě dobře. A teď pojď!" Natáhl ke mně svou dlaň. ,,Musíme se odsud dostat."

Nadechla jsem se ranního vzduchu a za ruku ho chytla. Byla stejně ledová, jako jeho tvář. Pevně mě chytl a vytáhl na nohy. Matteo nebyl jediný, jehož kosti si potřebovali zakřupat. Narovnala jsem se. Stála jsem čelem k Matteovi. Stále na mě koukal. Ale ten pohled byl jiný, než obvykle.

,,Co je?" Zeptala jsem se. Chtěla jsem vědět, co ten pohled znamená.

Pomalu zvedl koutek úst a zastrčil mi pramen za ucho. ,,Co by mělo být?"

,,Já nevím. To mi řekni ty."

Natočil hlavu jemně na stranu. Jeho rozcuchané pískové vlasy se mu nahrnuly do očí. Bylo to instinktivně. Natáhla jsem k němu ruku a odhrnula mu je stranou. Když jsem si uvědomila, co dělám, okamžitě jsem toho nechala a chtěla se odtáhnout, ale Matteo mi ruku zachytil uprostřed pohybu.