Jezdecká akademie Galgi

Třiašedesátý

Proboha, ozval se dotyčný. Tu tvář jsem poznával z nemocnice. "Jungkooku, jsi zpět. Měl jsem o tebe strach." Uvěznil mě ve svém objetí, nejspíše jsem mu hodně chyběl, jen vědět, kdo vlastně je. "Promiňte," opatrně jsem ho od sebe odstrčil. "Pořád jsi si nevzpomněl, ale co tu potom děláš?"

Otočil se na ty tři, co si začali nevině hvízdat a drbat na zátylku s blbým úsměvem. "Že mě to nenapadlo dříve. Jakmile se vám něco zakáže, hned to musíte udělat." Yoongi si povzdechnul, "jestli to tvůj otec zjistí, jsme všichni mrtví." Povzdech si, takže je špatně, že tu jsem. Co se stalo, že zde nesmím být.

"Jungkook už je plnoletý, jeho otec mu nic nemůže." Znovu začal Hoseok. "Nejsem si tak úplně jistý, to že je plnoletý ještě neznamená, že nechá svého jediného syna dobrovolně odejít. Bohužel toho člověka znám." Počkat, můj otec je zlý, nechápu proč bych si nemohl žít podle sebe.

"Trest vám odpouštím, chápu, že není lehké nechat přátele jít." Pousmál se Yoongi, trochu mi připomíná malé koťátko. Je strašně roztomilý. "Můžete jít, ale ty ne Jungkooku, chci si s tebou promluvit." Dobře teď mě vyděsil, chce mě snad zabít a schovat důkazy.

Kluci odešli a já tam s ním zůstal sám. Rukou mi pokynul, abych vešel dovnitř. "Dáš si čaj nebo kávu?" Posadil jsem se k černému kamennému stolku. "Čaj prosím," Začal připravovat požadovaný nápoj. Po chvíli se vrátil s dvěma hrnky a jeden položil přede mě.

"Jsem rád, že jsi zpět. Jen se bojím, že to nebude jako dříve." Sevřel ve dlaních horký nápoj. "Určitě máš spoustu otázek. Milerád ti na ně odpovím." Usrkl si ze svého čaje. Měl pravdu, měl jsem jich opravdu hodně, ale kterou začít.

"Pane, proč otec nechce, abych byl zde." Bělovlásek sedící naproti mě se uchechtl. "Pane, pamatuji si jak si nás tak oslovil ze srandy. Jsem Yoongi." Jeho úsměv znovu povadl, "kvůli tvé ztrátě paměti, byla to naše vinna, že jsme ti nedokázali pomoci." Dost zesmutněl, nevím co na to říct.

"Proč se Pan Kim chová tak odtažitě?" Další otázka která mě dost trápí. Tehdy v té nemocnici byl tak milí."
"Je to s ním poslední dobu těžké, přišel o osobu kterou miloval a to mu zlomilo srdce." Usrkl si svého nápoje a pokračoval. "Zkoušeli jsme ho rozveselit, ale jeho úsměv se vytratil."

"Aha," chudák, asi jí opravdu miloval, že ho to takto položilo. "Snad si brzo vzpomeneš škvrně." Frustrovaně si prohrábl své sněhově bílé kadeře. "Škvrně, proč mi tak říkáte, tedy říkáš." Nejsem přeci nějaký prcek, to je tu spíše on. "Protože, pro mě budeš vždy můj malí bratránek." Tak proto ho otec nechal na tom pokoji v nemocnici. Na Yoongiho nic neměl.

"Chci vědět kdo jsem?" Poslední otázka, která mi nedá spát. "Jsi jedním z nejlepších žáků na této škole. Ochotný a dobrý kamarád, někdy otravný a ironický bratranec." To poslední si mohl odpustit. "Jsi náš Kookie, věř že Hoseok s Felixem by se přes celou Koreu jen tak netáhli aby tě našli." Asi mám vážně dobré přátele, ale co Jimin. "A Jimin," poslední z té partičky s růžovími vlasy, neboli přežvýkaný cukrovovatovou příšerou.

"No Jimin, už se kvůli tobě táhl přes celou Koreu, dokonce dvakrát. Jenže k tomu měl trochu jiný důvod. Naštěstí pro nás všechny, už je to nepodstatné. S Jiminem se znáš od dětství, co jsi mi jednou za větrného dne vyprávěl." Znovu se rozpovídal.

Čas se rychle táhnul a už se blížila pomalu půlnoc, takže mě doprovodil na můj pokoj, kde již spal Hoseok. Byl roztomilí, když spal. "Dobrou noc Jungkooku, a mimochodem, zítra ti začne škola."