Jezdecká akademie Galgi

Dvaatřicátý

Ucítil jsem tekutinu na svém hrudníku. Kurva já krvácím, pomyslel jsem si a trochu začal panikařit. Podlomili se mi kolena a padl jsem na betonovou zem, která byla před barem.
Všiml jsem si, jak muž utekl, ani jsem se mu nedivil. Já sám bych nejspíše také utíkal a to hodně rychle a hlavně hodně daleko.
"Jungkooku!" Ohlušující křik mého spolubydlícího mě vytrhl z přemýšlení. Opatrně mě chytl a snažil se mě otočit na záda, jé oni jsou vidět hvězdy, nějak jsem nedokázal vnímat situaci, byl jsem vážně dost opilí.
"Jungkooku," znovu jsem uslyšel své oslovení, teď už nebylo tak ohlušující, ale tento hlas už nepatřil Hobimu, ale toto byl Yoongi. "Kurva, co se stalo." Zíral na mé tělo, v jeho očích se odráželo zmatení a strach. "To nic není," uchechtnul jsem se. No myslím, že na odlehčení to moc nezabralo.
Nějak jsem v opojení alkoholu a moc nevnímám fyzické podměty, takže ani nevím, jestli mě jen škrábl. "Jak sakra nic," Sundal si svojí velkou černou mikinu a přitiskl mi jí na krvácející ránu. Chtělo se mi strašně spát, tak jsem zavřel oči, a usnul.
"Jine jsi už na cestě, prosím tě, pospěš si je tu Jungkook a krvácí." Ucítil jsem jak se mnou někdo třese. "JungKooku vnímej, ano teď potřebuji, aby jsi vnímal." Snažil jsem se udržet oči vzhůru, i když to bylo obtížné. Yoongi na mě pořád mluvil, zněl dost vystrašeně a já ho skoro nevnímal, slovům jsem přestával rozumět.
"Teď to bude bolet." Pohladil mě po tváři. Měl v ruce skleněnou láhev z čirou tekutinou. Sundal svojí mikinu z mé rány a vyhrnul mi triko, co bylo celé prosáklé mojí krví. Odšrouboval víko a mě došlo, co chce dělat. Hned po čichu jsem to poznal, byl to nějaký alkohol. Nechce snad, než jsem si vytřídil myšlenky, ucítil jsem jak mi štípe tělo. Vyjekl jsem bolestí. Měl jsem pocit, jako by mě někdo zapálil. Snažil jsem se ho odstrčit za pomoci rukou, ale než jsem je vůbec zvedl k Yoongimu. Vlil mi obsah láhve znovu do rány, neskutečně to bolelo. Snažil jsem se to zastavit, panikařil jsem.
"Hoseoku drž ho." Chytl mi ruce a držel je podél těla, a já byl naprosto bezbranný. "Už je to vyčištěné." Snažil jsem se uklidnit, ale pořád jsem zběsile lapal po dechu, naštěstí se mi dech po nějaké době uklidnil.
"Jungkooku proboha," uslyšel jsem další známí hlas, který nemohl být ničí jiný než Jina. Co ten tady dělá, nepamatuji si, že by byl v baru. "Musíme ho odtud dostat, pořád krvácí." Zavelel Yoongi. Jin si klekl ke mě a začal zkoumat mojí ránu.
"Vnímáš," posvítil mi malou baterkou do očí, měl jsem je přivřené, ale po oslepujícím světle jsem je křečovitě zavřel. "Jo," můj hlas zněl strašně, skoro jsem nevěřil, že by byl můj. "Dobře, Yoongi obvážeme mu to a pak ho položíme do auta." Začali mě zvedat do sedu. Yoongi mě držel, jinak bych určitě sebou znovu praštil o beton. Mé tělo bylo, jak z rosolu.

Jin vytáhl z lékárničky obvaz a začal mi vázat ránu. "Potřeboval by to zašít," konstatoval. Dovázal mi jí, zdálo se, že už tolik nekrvácím. "Zvedneme ho," Jin a Yoongi mě každý chytili pod jedním ramenem. Chtěl jsem spolupracovat, ale mé tělo vypovědělo službu, už zase. "Jine," zmohl jsem se jen na oslovení a mé tělo se sesouvalo k zemi. Ucítil jsem, jak jsem ve vzduchu. Žádná tvrdá rána o zem nepřišla, divné. Otevřel jsem mírně oči, Yoongi mě měl v náručí. To vážně nic nevážím?

Položili mě do Jinova auta. Měl jsem hlavu na Yoongiho klíně, který byl se mnou v zadu. Řídil samozřejmě Jin, protože Yoongi měl trochu upito a vedle něj seděl vepředu Hoseok. Yoongi měl jednu ruku na mém krku a neustále mě kontroloval tep. "Neboj Yoongi, budu v pohodě, nic to není." Zkusil jsem ho uklidnit, protože vypadal, že se z toho každou chvíli zhroutí. "Nemluv." Pohladil mě po tváři a já začal znovu usínat.

Ucítil jsem, jak je s mým tělem hýbano a otevřel jsem oči. Hned jsem je znovu zavřel, když mě praštilo do tváře ostré světlo Jinovy ordinace. No super už zase jsem skončil tady. "Vnímá Jine," ucítil jsem, jak ze mě shazují bundu s tričkem. Obvaz byl po chvíli také dole. "Teď sebou necukej ano," začal mě Yoongi výskat ve vlasech. Jin držel v ruce jehlu. Zděsil jsem se, to mě chce sešívat jako nějaké kalhoty. Začal jsem panikařit. "Neboj Jungkookie, bude to jen pár stehů." Jin zajel jehlou do mého těla. Vyjekl jsem bolestí. Yoongi sevřel mé tělo. Strašně jsem sebou cukal. "Jine, dej mu sedativa." Slyšel jsem jejich rozhovor. "Rád bych, ale žádné tu nejsou. Pokud nemáš něco u sebe, bude to muset přetrpět."

Po konci jejich debaty Jin znovu projel jehlou mojí kůži. "Drž ho pořádně." Už jsem je skoro ani nevnímal, kroutil jsem se v bolestech a řval, když Jin sešíval mé tělo. Litoval jsem, že jsem nepil více, protože alkohol už ze mě skoro vyprchal a já cítil všechno. Yoongi mě přivázal k lůžku, neboť sám mě v klidu nedokázal udržet. Nevím jak dlouho to mohlo trvat, pět minut nebo hodinu, ale měl konečně hotovo. Ještě mi ránu obvázal. "Je to vše, teď spi, musíš odpočívat." Usmál se na mě Yoongi a já jsem konečně začal zklidňovat svůj dech. "Jine, jdi spát já tu s ním zůstanu." Uslyšel jsem ještě část jejich rozhovoru. "To ani omylem Yoongi, jsi po koncertě, jdi spát hned, to je rozkaz." Aspoň vím, že ani Yoongi nedokáže Jinovy odporovat a poté jsem upadl do říše snů.