Jezdecká akademie Galgi

Čtyřiapadesátý

Nastalo ráno dlouho očekávaného závodu. Měl jsem nervy v kýblu, no né tolik jako Felix, který od rána okupuje záchodovou mísu. Ten člověk je u ní déle než já na nový rok a to o sobě nevím dost dlouho.

"Budeš tam ještě dlouho, někteří z nám se potřebují upravit, aby na hlavě neměli vrabčí hnízdo." Zaťukal jsem pořádně na dveře, aby jsi byl zcela jistý, že je to mířené na jeho osobu. Hobi jen nad tím protočil očima a raději to nekomentoval. Ležel na posteli a něco hrál na telefonu. Jeho bezstarostnost bych chtěl mít.

"Dej mi ještě chvíli," ozvalo se přidušeně z dveří. Chvíli, chvíli jo jsem celkem nervák, ale co když přijde Taehyung a uvidí mě takhle. Kruhy pod očima, pobledlý obličej a vrabčí hnízdo na hlavě. No jo, právě teď se starám o svůj vzhled, proboha já jsem už jako Jimin.

Felix vylezl z koupelny a já se mohl konečně trochu poupravit, vyčistil jsem si zuby, načesal vlasy a hodil na sebe jezdecký úbor. "Perfektní," ještě jsem si dal na sebe svojí oblíbenou voňavku a vyšel z koupelny, aby i Hoseok mol tuto žádanou místnost navštívit.

Klepání na dveře mě po chvíli vyrušilo z mého samozřejmě nic nedělání. "Vstupte," ve dveřích se objevil vysoký mladík. "Jste už nachystaní." vešel za námi do pokoje a když uviděl jen mě a Felixe, došlo mu že určitě ne, jako obvykle.

"Felixi, vypadáš strašně, nechápu proč se tolik nervuješ. Bude ještě dost příležitostí, vždyť je teprve začátek sezony." Sedl si za Felixem a zkusil ho trochu uklidnit. Zdá se, že to i pomohlo a už nemá v úmyslu okupovat koupelnu.

"Jsem hotov," vyřítil se z koupelny Hoseok jako sluníčko. Sluníčko za všech okolností musí být. jeho úsměv začal být nakažlivý. Jeden pesimista druhý optimista to mám tedy dvojku na pokoji.

"Dobrá jdeme," pobídl nás Namjoon. Všichni jsme za ním vyšli a rozešli se pryč z ubytovny. Znovu jsem procházel již známou chodbou. Vypadalo to tu jinak za denního světla a možná tomu napomohl i ruch který zde byl, když jsem zde byl včera s Yoongim bylo to nanejvýš deset lidí. Teď přes ty hlavy skoro nevidím.

Došli jsme až k boxům s koňmi. "Kolik je tu proboha lidí," uslyšel jsem v davu, ale nějak jsem tomu nevěnoval pozornost. Hoseoka však tato otázka zaskočila. Proč? Otočil je zamračeně po hlase, jako by snad myslel, že uvidí ducha. "Yuki?"

Yuki, vypadlo z Hobiho úst, kdo to je Yuki, Yuki. Mě se v hlavě rozsvítilo, nejspíše poprvé a naposledy. Yuki byl přeci Hobiho spolubydlící přede mnou. Ten co ho vyhodili ze školy.

"Jung Hoseok," ozval se znovu onen hlas, jenže teď v něm byla slyšet arogance a nadřazenost. Nejspíše se nerozešli v dobrém. "Co tu děláš?" zeptal se dost překvapeně Hobi. "Závodím, co jiného." Pozvedl obočí a ušklíbl se, měl jsem chuť mu něco říct, ale vyrušil nás Namjoon. "Je čas jít," zněl dost chladně. Tady se něco děje, Namjoon se vždy chová tak pohodářsky.

Došli jsme k našim koním. No já došel ke svému koni. Já mám opravdu koně. Kluci prošli kolem mého boxu a oba se zarazili. "Tady je nějaká chyba?" Podivil se Hobi a já s křeččím úsměvem zakroutil hlavou v nesouhlas.

"Cože!" Vyjekli oba zároveň. "Že vás to tolik překvapuje?" Ozval se z vedlejšího boxu můj milovaný bratranec. Byl hezky upravený, to se jen tak nevidí, obvykle má na hlavě vrabčí hnízdo a je mu to celkem jedno. Hlavně ať se může zdržet ještě deset minut v posteli.

Poté co kluci nějak vstřebali novinku se odebrali přichystat koně a já samozřejmě také. "Chceš pomoct?" Ten hluboký hlas bych poznal všude. Strnul jsem, bože proč se ho bojím. Chovám se jak puberťačka. "Ehm," vážně tohle ze mě vypadne, nic víc jen tohle. Sakra Jungkooku vzchop se trochu je to jen Taehyung, Pan Kim dokonalý Taehyung.

"Pomůžu ti s tím sedlem, vím, že máš problém ho dotáhnou," věnoval mi vřelí úsměv. Když jsem se na něj podíval, nemohl jsem odtrhnou oči. Měl na sobě košili a sako, ne na koně ale společenský oděv, který doplňovali velké zlaté hodinky. Vypadal opravdu elegantně. Hlavně nezačni slintat, opakoval jsem si v duchu. No co nadělám, myslím, že mi jedna malá kapička, přece jen ukápla. Hlavně že jsem si to neříkal.

Opatrně na berlích ke mě došel a poté se chytil sedla, které jsem svépomocí zvládl na Killera vyhodit. Ano, já sám nevěříte, já také ne, ale i zázraky se dějí. "Neměl by si tu nohu přemáhat." Prohlásil jsem a podepřel jsem ho, když zavrávoral, při utahování sedla, když stál jen na jedné noze. "To nic Jungkookie," Snaha zvládnout vše sám, ho jednou dostane do problému.

"Tae, běž si sednout," vypadalo to, že můj rozkaz nebere vážně. No jak chce přitvrdíme. "Nebo tě napráším Jinovy." Po této větě vykuli oči a chystal se na odchod. "Opravdu by jsi na mě pustil tu vařečku." Hrál ublíženého." Nad tím jsem se musel usmát. "No raději jdu Jin je stejně, jen pár metrů od nás, asi by nebylo moudré tu být, ale chtěl jsem tě ještě vidět." Věnoval mi letmou pusu na čelo a odešel.