Jezdecká akademie Galgi

Třináctý

Vzbudil jsem se, byla mi zima a klepal jsem se. No skvělé. Nesnáším absťák.
Opatrně jsem se posadil, dost se mi motala hlava. Opřel jsem se o zeď, jinak bych asi sletěl.
"A teď děláš jako co?" Uviděl jsem Jina zpoza rohu. Vypadal naštvaně, nejspíše jsem se zvedat neměl, ale co už. "Sedím, nevidíš." Uchechtl jsem se nad svojí poznámkou.
"Kdyby jsi se viděl, do smíchu by ti moc nebylo," uslyšel jsem bílovláska. Co ten tady chce. "Už jsem si zjistil, co si všechno bral. Divím se, že jsi se nepředávkoval." Pan Min si sedl na malou stoličku u postele.

"Dostal jsi do něj něco k jídlu?" otočil hlavu na Jina. Takový to, já jsem tu taky, proč mě ignorujete. "Něco málo," sklonil hlavu. "Vnímáš," chytl mojí čelist do ruky pan Min a zvedl mi hlavu, aby mi viděl do obličeje. "Jo," povzdech jsem si. Bylo mi mizerně. "Super, takže se teď najíš."

Jin došel k nám s přesnídávkou a začal mě krmit. Já už jsem raději neodporoval. "Tak je hodný chlapec." Rozcuchal mi vlasy Jin. Bože, já chci pryč, není mi proboha pět. Dostali do mě celou přesnídávku. " To stačit nebude." Poznamenal, když mě pokládal na postel.

Znovu jsem usnul. Probudilo mě zatřesení s mým tělem. Co to sakra. "Vstávej Kooku," ten hlas patřil cože. Jimin! Neochotně jsem otevřel oči. "Musíme odtud, hned." V místnosti byla tma. Viděl jsem jen otevřené okno, z kterého sem pronikali měsíční paprsky.
"Vnímej," mírně mě profackoval. Bože, co ten tu dělá? Začal jsem být plně při smyslech, ale celý svět se mi neuvěřitelně pohupoval. Nejspíše mi dali nějaké sedativa na uklidnění.
Vytrhl mi z žili kapačku, až jsem bolestně sykl a začal mě táhnout k otevřenému oknu. "Ty teda vypadáš." Když viděl, že se sotva udržím na nohách a to i s jeho pomocí.
Nějakým způsobem jsme se dostali ven, skrze okno. Naštěstí Jinova ordinace je v přízemí. "Co tu děláš Chimchim?" Vzal mě na záda, neboť jsem už jen čekal, kdy mi mé nohy vypovědí službu.
"Pomáhám ti utéct nevidíš. Bože co to s tebou udělali." Zděšeně na mě koukal.
Na to jsem mu ale neodpověděl, sám jsem to nevěděl. Můj svět se pořád dost pohupoval a Jiminova chůze tomu vůbec nepomáhala.
Nevnímal jsem moc okolí jen Jiminovy kroky mířící pryč od školy.
Došli jsme až k lesíku, kde se Jimin zastavil. "Kdo je tam?" Uslyšel jsem hlas s dálky a zařehtání koně. "Ksakru." Jimin mě sundal ze zad a opřel o strom. Všechno dělal tak, aby nás nebylo vůbec slyšet. "Vím že tam jsi vylez!" Kroky se přibližovali a Jimin začal panikařit. Uviděl jsem siluetu muže seskakujícího z koně.

"Co to tu provádíš," posvítil baterkou na Jimina a on dal ruce vzhůru, jako že se vzdává. "Kdo jsi," muž se více a více přibližoval. Poté světlo baterky osvítilo i mě. "Jeon? Ty jsi ho unesl!" Protože v mém stavu, by útěk nepřipadal v úvahu. Jsem nadopován tolika prášky, že nejsem ani schopný chodit.
Jimin využil příležitosti a rozběhl se pryč. No super snaží se mě dostat odtud a ještě mi to zhorší. Zavřel jsem oči a dělal, že neexistuji, došlo mi, že je to asi jediné co momentálně můžu.
"Jine klid, našel jsem ho, někdo se ho snažil dostat pryč, ano hned jsem tam." Zdá se mi, že jsem zahlédl světlo telefonu, ale jistý si nejsem.