Jezdecká akademie Galgi

Jednadvacátý

"No, můj dobrý kamarád byl na tom jako ty. Všichni až na mě nad ním zlomili hůl. Pro všechny to byl ztracený případ, ale pro mně ne. Trvalo mě to přes rok, ale dostal jsem ho z toho." Usmál se na mě a pohladil mě po vlasech.
Toto jsem tedy nečekal, vlastně na začátku chtěl, abych mu věřil, protože on mi důvěřuje, i když se stalo, co se stalo.
"Děkuji, že si mi to řekl Hyung." Jin se zadrhnul. "Jak si mě to oslovil," na Jinově tváři se objevil obrovský úsměv. "Hyung?" Sklopil jsem hlavu. Je to špatně, já nevím co dělám, ksakru.
"Ne, jsem rád Jungkooku," zvedl se ze své židle a já udělal to samé. Konečně můžu jít, už se mi chce dost spát, dnešek byl dlouhý. Jin došel ke dveřím a otevřel je. "Kdyby jsi cokoliv potřeboval, stačí se za mnou stavit ano. Všechny problémy mají řešení."
Chtěl jsem už projít dveřmi ven, ale Jin mě náhle zastavil. "Co se ti stalo?" O čem to teď mluví. Hodil jsem nechápaví výraz a chtěl pokračovat v cestě, to mi však nebylo dovoleno.
Jin mě chytl za ruku, načež jsem já sykl bolestí. Podíval jsem se na ní a vyděsil se. Můj rukáv byl od krve. Vždyť ta krev už stihla zaschnout ne? Nejspíše jak jsem se opřel o ten stůl se znovu zpustila.
To není dobré. Jin začal vyhrnovat můj rukáv víš. Já jsem cukl. "To nic není," zkusil jsem se zasmát, ale pochybuji, že můj smích ho odlehčí. Nesmí to vidět, co si potom o mě pomyslí. Pošle mě nějak na psychiatrii." 
"Jeon Jungkooku sednout," ukázal na lehátko. Z tváře mu zmizel úsměv. Bože, co mám dělat, nemůže to vidět.
"Jen jsem se trochu odřel," zkusil jsem se vydat ze dveří ven. Jenže to by nebyl Jin, aby to neřešil. Chytl mě za paži a strčil mě zpátky do ordinace. "Něco jsem řekl," začal mě táhnout k lehátku. "Útěk ti nepomůže," posadil jsem se na lehátko. "Jak si se vlastně odřel?" Posadil mě na lehátku a vyndal dezinfekci a obvaz.
Chtěl mi vyhrnout rukáv, ale já ho zastavil. "Ne fakt Jine, to není nutné." Držel jsem si rukáv dole a doufal, že mě pustí. "Potřebuješ to vyčistit, jestli to krvácí." Poukázal na lahvičku s dezinfekcí. "Udělám to sám, už je pozdě nechci tě otravovat. Určitě jsi chtěl už jít spát." Nic lepšího mě nenapadlo. "Sakra Jungkooku dej jsem tu ruku." Násilím jí zvedl a opatrně vyhrnul můj rukáv. Tak a teď už to ví......

"Bože, proč si to udělal," byl zděšený nad mým předloktím. "Jungkooku, mluv se mnou, sakra." Já jsem nereagoval, co bych mu měl asi tak říct. Nic na tohle nebylo co říct. Prostě jen budu čekat na následky svých činů, co jiného se dá dělat.

Vzal si dezinfekci a vlil mi jí do ran. Já na ti zasyčel bolestí. "Kdyby jsi se mnou mluvil, byl bych něžnější," začal čistit rány. Vzal mokrý hadřík a setřel zaschlou krev.
"Osm ran," povzdechl si a po jedné z nich opatrně přejel prstem. Když zkoumal moje ošetřené zápěstí, tak pustil mojí ruku. "Věříš mi, Jungkookie," jeho hlas nezněl už tak podrážděně. "Ano," vykoktal jsem ze sebe a měl jsem na krajíčku. Nemínil jsem mu tu však brečet. "Tak mi prosím řekni, co se stalo, já ti chci pomoct."
Vzal obvaz a začal mi vázat ruku. Podíval jsem se na něj, jak mi jí obvazuje. Najednou prudce zvedl hlavu. Dívali jsme se navzájem do očí.
Viděl jsem v nich malé slzičky, tohoto až tak moc vzalo. Rychle jsem odvrátil pohled. "No, já jsem vás zklamal, dali jste mě další šanci a já vás zklamal. Vlastně všechny ve svém mrzkém životě jsem zklamal." Nechal jsem slzám volný průběh. Jin si mě přitáhl do objetí. "Jungkookie klid to bude dobré," hladil mě po zádech a zkoušel mě uklidnit. "Dostaň to ze sebe ven," a já to udělal. Brečel jsem, jak malé dítě, ale pomohlo to. Vyřval jsem mu všechny své strasti života a on poslouchal. Poprvé co jsem někomu nebyl naprosto ukradený. "Děkuju," usmál jsem se na něj a on mi rozcuchal vlasy.

 Uběhla nějaká doba a já se konečně upokojil. Zvedl jsem hlavu z jeho ramene, které jsem smáčel slzami. Vzal mou ruku a dovázal mi jí. "Doprovodím tě do pokoje ano, potřebuješ se prospat a ve své posteli to pro tebe bude určitě pohodlnější než tady." To má pravdu. Společně jsme se zvedli a on mě dovedl až před můj pokoj. 

"Ještě jednou děkuju." Stal se jako mým bratrem, kterého jsem nikdy neměl. "Už mi prosím tě neděkuj."