Jezdecká akademie Galgi

Jednačtyřicátý

Vydal jsem se od Taehyunga pryč. Jsem už dost unavený, všechen ten tréning na nastávající soutěž mě dost unavuje. Teď si přeji už jen svojí postel a spát až do rána, co to tu melu spát až do odpoledne nebo ještě lépe prospat celý další den.

Nohy mě nějakým záhadným způsobem vytáhli až do studentského křídla, čím déle tu jsem mi to začíná dělat menší problémy. Třeba bych je na konci roku mohl ty pekelné schody i vyběhnout? No to už je dost dobré sci-fi.

Otevřel jsem dveře do svého skromného pokoje, který sdílím s Hoseokem. Čekal jsem, že ho najdu rozvaleného na své posteli nebo jak něco dělá u stolu. Co mě však překvapilo bylo, že ten koniksicht je na mé. Mé milované posteli. Ona mi je nevěrná s Hobim. Nejspíše budu brečet. Když jsem vlezl úplně do pokoje zjistil jsem, že Hoseok není jediný na MOJÍ posteli. Růžové vlasy co připomínali nějakou sladkou cukrovou vatu mě hned naznačili kdo ten dotyčný je. "Jimine co tu děláš?" Zašklebil jsem se na něj. "No a hlavně proč jste na mojí posteli?" Pořád jsem byl z oběda trochu naštvaný. Není se čemu divit,  dohání mě moje minulost.

"Jimin přišel na návštěvu Kookie, chtěl tě vidět. No a ty jsi tu nebyl." Pokrčil rameny Hobi. "No a k tomu proč jsme na tvé posteli, vrchní postel by dva lidi neunesla a nemůžu za to, že na Miky skladuješ věci." Ukázal na židli, na které bylo poházené moje oblečení. Možná bych si je, asi určitě, měl uklidit.

"No dobře, a co chceš Jimine?" Sedl jsem si na Hobiho židli, kde se mé oblečení zatím nerozšířilo. Říkám zatím, je jen otázka času kdy nebude vidět už ani podlaha.

"No co bych asi mohl chtít." Začal se strašně culit. "Myslím, že jsem tu navíc, kdyby mě někdo hledal jsem u našeho Whiskas." Hobimu nejspíše také došlo, co Jimin chce. No nedošlo by to asi jen blbému. Hobi se zvedl a byl na odchodu. Nedokázal jsem nic říct. Proboha Hobi nechoď on mě tu přetáhne. Má duše řvala, ale mé ústa nevyloudila ani hlásku.

Hobi opustil místnost, ten harant mě tu s ním nechal. Já nechci, nemůžu zavřít oči a objevit se u Taehyunga? "Jungkookie, tak jsme tu zůstali sami." Zase ten jeho nadržený úsměv. "Co mi chceš Jimine, už jsem ti jednou řekl, že nic nebude. Někoho jsem si našel." To sakra nemůže pochopit, že o něj nestojím.

Jimin vzal a začal se ke mě přibližovat. Sakra co mám dělat, slovně ho neodeženu. No a má síla, no žádnou nemám. Jestli mě bude chtít, jediná možnost je, že začnu křičet a to se společensky popravím. Došel ke mě a obkročmo si na mě sednul. Spojil své ruce za mým krkem. Trochu si na mě poposkočil. "Oba to potřebujeme Jungkookie."

Sakra význam slova Ne mu nic neříká. "Park Jimine, já s tebou nechci mít sex." Díval jsem se na něj dost naštvaně. V jeho tváři se na chvíli mihlo překvapení. Třeba konečně pochopil, že prostě ne. "Kookie si nám hraje na nedostupného, to mám rád." Zašeptal mi u ucha a samozřejmě si neodpustil do něj i trochu kousnou. To by to nebyl Jimin, aby neprovokoval.

"Chci tě poprosit aby jsi odešel," zvedl jsem se ze židle, přitom jsem ho ze sebe shodil  a šel jsem otevřít hlavní dveře. "Jungkookie nedělej drahoty," našpulil tvářičky a začal si hrát na uražené dítě. Jako by mu to snad mohlo pomoc. "Jimine," zvýšil jsem na něj hlas.

"Jungkookie uvědom si, že ti můžu zničit pověst." Mrkl na mě. Urazil se no super. To by mě nejspíše zabilo. Kdyby zjistili spolužáci o mé minulosti nejspíše by mě to zničilo. Nedej Satan kdy se o tom dozvěděl Taehyung. To už bych si rovnou mohl kopat hrob.

"Jimine, co tedy chceš?" Zavřel jsem dveře, když vím , že je toho schopen nemůžu ho nechat jít. "Jungkookie takže oni neví co jsi zač?" Ušklíbl se, ten Harant. Ví že mě teď s tím mlže manipulovat. "Jsem rád, že jsem si to vyříkali." Otevřel dveře a s úsměvem opustil pokoj.

Zavřel za sebou dveře, já jsem teď nejspíše mrtví. Jimin tu nemůže být, nebo spíše tu nemohu být s Jiminem. Co na to asi řekne Taehyung. Už se mnou nepromluví. Sesunul jsem se po zdi dolů na podlahu.

Další hodinu jsem přemýšlel nad všemi možnostmi co můžou nastat, když si Jimin otevře hubu. Zvedl jsem se z chladné země, hodil na sebe podzimní kabát a vydal jsem se do lesa na procházku. Potřebuji si provětrat hlavu a sedlat koně no na to už je dost pozdě.

Venku už začínalo být chladněji. Podzimní listí které hrálo mnoha barvami se rozprostíralo no po lesu. Našel jsem cestičku a vydal jsem se po ní. Choval jsem se jako debil a teď za to budu pykat. Jiminova vinna to vlastně není. Můžu si za to sám. Jen kdyby nebyl takové perverzní prase. Nasadil jsem si sluchátka a vychutnával si Yoongiho písničky. Ty mě vždy dokázali uklidnit.

Šel jsem už nějakou dobu. Na tváři se mi objevil i úsměv. Nechápu jak to ta hudba dokáže.
Najednou jsem ucítil ruku na svém rameni. Tady uprostřed lesa. Vyjekl jsem a vyskočil asi tři metry vzhůru. Samozřejmě jsem při dopadu sebou fláknul pořádně o zem.
Telefon se sluchátky leželi vedle mě. "Děláš si ze me prdel, mě takhle děsit! Yoongi?" Uviděl jsem před sebou menšího bílovláska v jezdeckém a za ním Sugar. Jsem rád, že se ti moje hudba líbí." Vzal do ruky můj telefon se sluchátky, kde pořád hrálo jeho album. "Co tu děláš?" Zeptal se mě. "No potřeboval jsem si trochu pročistit hlavu." Povzdechl jsem si a převzal jsem si od něj své věci. "Nechceš si o tom promluvit?" Položil mi ruku na rameno. Jsem rád, že jsem ho potkal. Je fajn mít rodinu, na kterou se mohu obrátit. "Díky Hyung."
Vyšli jsme společně po pěšince s Sugar v zádech. "Jde o Jimina, to je ten nový, je to člověk, co zná mojí minulost a chce jí použít proti mě." Povzdechl jsem si. "Člověk by měl mít kolem sebe jen lidi, kterým nadevše věří."