Jezdecká akademie Galgi

Osmačtyřicátý

Zůstal jsem s kluky stát u učitelů. Všichni ostatní už se rozutekli do svých pokojů, moc se jim nedivím byl to dost hektický den, no spíše dopoledne. "Pojď," usmál se na mě Taehyung. Já mu úsměv hned oplatil a pomalou chůzí jsem se za ním rozešel. No na berlích se mu nešlo vůbec dobře. Chtěl jít normální rychlostí, ale vůbec se mu to nedařilo. " Tae, nespěchej tolik, nechci, aby jsi spadnul." Položil jsem mu ruku na rameno a on se na mě překvapeně otočil. "Nechci být na obtíž, když teď nic nezmůžu." Jeho úsměv povadl a pokračoval v cestě dál. Teď už jeho tempo bylo o poznání pomalejší. Zase jsem řekl něco špatně, Proč si se musel narodit Jungkooku.

Šli jsme z velké místnosti do haly a pokračovali po vysokých schodech nahoru. Tuto část školy ještě neznám, snažil jsem si většinu školy prolézt, ale mám pocit, že je to snad sto místností. No upřímně nejsem daleko od pravdy. Vyšli jsme schody vzhůru, Taehyung už byl vyčerpaný. Ani se mu nedivím tolik schodu vyskákat na berlích. Chci mu pomoc, ale je strašně tvrdohlavý. Jeho ego ho jednou dostihne. "Tae, vylez mi na záda." Otočil se na mě s vytřeštěnýma očima. Hledal v mích očích známku vtipu, avšak jí tam nenašel. Stoupl jsem si před něj a skrčil jsem se, aby na mě mohl vylézt. "Nebudu...." Skočil jsem mu do řeči. " Kime Taehyungu já jsem se neptal." Zůstal jsem stále ve stejné poloze. On se však k ničemu neměl. "Prosím," můj hlas zněl už zoufale. Proč si sakra nenechá pomoc? Uslyšel jsem za sebou povzdechnutí. Poté dotyk na mých ramenou a zádech. Opatrně jsem si ho podebral pod koleny a vzal jeho berle do rukou. Rozešel jsem se i s ním ku předu. Tae se mě držel vážně pevně. Nejspíše se bál, že spadne. No za tu dobu co jsem tu jsem už nabral nějakou váhu a nejsem jen kost a kůže. Dokonce mám už i nějakou sílu.

Šli jsme dlouhou chodbou a já uslyšel uchechtnutí. "Copak?" Zvědavost mi nedala a já se musel zeptat. "No Jungkooku, vzpomněl jsem si na tvůj první den tady. Jak jsi ani nedokázal zvednout sedlo a teď mě tu táhneš na zádech." Znovu se zasmál, ale teď jsem se nad tím zasmál i já. Není tomu dlouho co se to stalo, jenže ten neposlušný kluk, co nepřišel v uniformě na hodinu zemřel. Teď je tu zcela jiný Jeon Jungkook.

Došli jsme před velké dřevěné dveře. Opatrně jsem je otevřel, kupodivu i s Taeho berli v ruce se mi to povedlo. Vešli jsme do prostorné místnosti. Ze dvou stran byla prosklená. Myslím, že toto je nejspíše nejvyšší místo na škole. Opatrně jsem položil Taeho na nohu a vrátil mu berle. "Je tu překrásný výhled." Doskákal k oknu a rozhlédl se dolů. Bylo zde vidět na nádvoří pod námi, na velkou zastřešenou jízdárnu, na celí okruh, na ohradu i na stáje. "Celý svět jako na dlani." Položil ruku na sklo. Mě hned došlo jak to myslel. Nezná nic jiného než je tato škola. Bylo mi ho celkem líto. Nedával to na sobě znát, ale uvnitř se trápil.

"Tae, proč jsme tu?" Vytrhl jsem ho z myšlenek, ve kterých se začal utápět. "Chci si promluvit ještě o Nasit," pokynul mi ať se posadím. Oba jsme se posadili do křesel, co tu byla. Modrá velká křesla, ze kterých byl krásný výhled z okna.

"Jungkooku dost se Nasit bojím." Chvíli se odmlčel a já mu hodil nechápavý výraz. "Musím ti něco říct." Polkl, bylo na něm vidět, že se k tomu vnitřně přemlouvá. Natáhl jsem se k němu a chytl jeho dlaň mezi své. On má opravdu velké ruce, pomyslel jsem si, ale hned jsem se znovu začal věnovat Taemu. "No na Nasit určitě pojede i jezdecká škola z Busanu Agrot. Je to celkem mladá škola. Vznikla teprve před pár lety, no jedním z jejich učitelů je Han. Můj dobrý kamarád kdysi tedy byl. Poslal sem svého bratra, aby tu udělal zmatek. Podpálil školu, nebo spíše se o to pokusil. Naštěstí kolem zrovna šel můj bratr a oheň rychle uhasil. Když jsme poté zjistili, že to vlastně nebyla nehoda vyrazili jsme ho ze školy. Bojím se, že budou chtít něco provést na Nasit, tak tě prosím dávej na sebe pozor." Sklopil hlavu, já mu jí však zvedl a dal mu dětskou pusu na rty. "Neboj nic se mi nestane."