Jezdecká akademie Galgi

Sedmasedmdesátý

Hoseok zamával velkou čokoládou před Yoongiho obličejem. "No jo úplatky," protočil Yoongi očima. "No tak Kookie co s tebou je," začal starostlivě Jimin. Chtěl si přisednou, ale jediná židle u mé postele byla zabrána Yoongim. Jiminovi to očividně nijak nevadilo.

"Jimine, varuji tě," řekl ještě klidným hlase. Jimin na jeho varování nijak nedal a usadil se mu do klína. "Jimine jsi synem smrti." Pronesl už trochu nahořkle, ale stejně Jimin si to zrovna moc k srdci nebral.

"Ale zlato, ani nevíš, jak dobře se na tobě sedí, a jezdí." To poslední spíše zašeptal, ale i přesto jsem ho slyšel. "Proboha Jimine," teď už se rozkřikl i Hoseok, který očividně jeho poslední slovo také dobře slyšel. "Nemůžeš alespoň pro jednou nechat svého ptáka v kalhotách."

Jimin se zašklebil a založil ruce na hrudi. Odvrátil se od Hoseoka a začal si hrát na dotčeného, nevinného chudáčka. "Neurážej se Jimine, víš moc dobře jako já, že má pravdu." Poznamenal Yoongi a nahnul se k jeho hlavě aby mu viděl do obličeje.

"Ale, ne tak to rozhodně není," snažil se to ještě nějak uhrát, ale všichni jsme věděli svoje. "Jungkookie pomoz mi," udělal psí očka, protože ti dva se očividně spojili proti němu. "Jiminie, naběhl jsi si sám. Mě do toho nezatahuj."

"No nic dost o Jiminovi, pane Mine co je s Kookiem." Hoseok zvážni a mě se v krku udělal velký knedlík. Nechci aby to věděli, ale nejspíše nemám na výběr. Yoongiho odpověď mě však překvapovala, i když jsem jí měl čekat.

"Lékařské tajemství, jestli to chcete vědět, musí vám to říci Jungkook." Prostá odpověď za kterou jsem byl rád, no tedy až do doby než na mě zamířil Hoseokův pohled. Co mám sakra říct. Když jim nic neřeknu, budou naštvaní. Zapojil jsem veškeré závity v mozku a snažil se něco vymyslet.

"Nic podstatného, nemusíte se bát." Usmál jsem se na ně, i když jsem nechtěl vidět Yoongiho naštvaný pohled, neboť jsem jim teď zalhal, ale na jeho tváři bylo jen pochopení. Chápal, proč jim to nechci říct. Nejspíše by začali vyšilovat, no jak je znám neznám tak určitě ano. Hobi vyšiluje i kvůli malému pavoučku na druhé straně pokoje.

"Když je v pořádku, nechcete ho pustit na oslavu, dáme pozor aby nepil. Prosím." Začal opět Jimin, který nenápadně poskakoval na Yoongiho klíně. On je strašná potvůrka, pomyslel jsem si.

"Nemyslím, že by to byl dobrý nápad." Na Yoongim bylo vidět, že se jen tak tak drží. "Ale, ne jsi neřekl Kookie jdeme." Jimin vyletěl jako střela z Yoongiho klínu a hned na to mě začal tahat na nohy sám.

"Jimine!" Yoongi začal protestovat, ale bylo mu to prd platné. "Pššš zlato." umlčel po prstem na rtech. "Neboj se vrátíme ho bez jediného zkřiveného vlásku. Než jsem stihl cokoli zareagovat jsem byl tažen z Jinovi ordinace pryč.

"Ne," zastavil jsem těsně za dveřmi a vymanil jsem se z Jiminova sevření. "Kookie co děláš? Jdeme pařit!" Nejspíše Jimin už v sobě nějaký alkohol měl, takto jsem ho totiž neznal, no možná, že někde v hloubi mé mysli ano.

"Slíbil jsem Jinu, že jeho ordinaci neopustím, dokud mi to sám nedovolí." Pronesl jsem a chystal jsem se vrátit zpět. "To tě mám unést oknem Kookie, jako posledně." Cože? Nad představou této absurdity mě znovu zatepalo ve spáncích.

To nebyla představa, to byla vzpomínka. Znovu mi začalo pískat v uších. "Kookie," oba se na mě vyděšeně dívali. "Co tu sakra blbnete! Jungkooku?" Jin se vrátil a já byl z postele pryč. Být na jeho místě, nejspíše bych mě nechal na pospas divoké zvěři.