Jezdecká akademie Galgi

Sedmatřicátý

Vydal jsem se za Jinem. Celkem se bojím toho, co mi řekne. Na Taehyungovy my moc záleží, myslím že více než si vlastně přiznávám. No hlavně teď potřebuju odpovědi. Strašně mě ta nevědomost ubíjí.
Dorazil jsem po chvíli s Přízrakem k ohradě. Jin stál uprostřed velké ohrady. Na sobě měl jezdecký úbor. Bylo strašně divné ho vidět v něčem jiném než lékařský plášť. Opravdu mu to slušelo.
"Jungkooku?" Podíval se na mojí maličkost, když jsem vstoupil. "Ano," usmál jsem se na něj. Vypadal, že je celkem zaskočený, že jsem tu. Což po chvíli vyklepal z hlavy a znovu nahodil svůj úsměv. "Prosím zařaď se za ostatními." Pokynul mi rukou a zapsal si do desek něco, Yoongi je měl taky. Nejspíše to budou vážně desky s tím kdo má jakou disciplínu. Vlastně je to jedno. Třeba si tam všichni kreslí fialové ovečky s křídly.
Zařadil jsem se tedy za ostatními, bylo nás tu asi třicet. Lidé ze starších ročníků neznám, i když některé tváře mi přijdou povědomé. Nejspíše jsem se s nimi míjel na chodbách a v jídelně.
"Dobrá začneme, nějaké dotazy." Usmál se Jin. Někdo zvedl ruku. Samozřejmě se najednou všechny oči upřeli na něj. Být na jeho místě asi bych se propadl studem. "Ano Baeku." Svěsil ruku dolů, ale všichni jsme se na něj pořád dívali a čekali co z něj vypadne. "Pane, rádi bychom a teď mluvím za celí třetí ročník věděli, co je s Taehyungem." Sklopil hlavu.
Na Jinovy bylo vidět, že o tom nechce mluvit. "Není to tak zlé, jako před dvěma roky. Stačí ti to jako odpověď?"
Baek nebo jak se jmenoval jen přikývl. Co se stalo před dvěma lety. Počkat teď mě došlo on ho nazval jménem. Strašně chci znát odpověď na své otázky.
"Ještě někdo má nějaký dotaz a prosím aby už se netýkal pana Kima mladšího." Nikdo už se nepřihlásil a my tedy začali s hodinou. Skákali jsme před různé překážky. Jin nás kontroloval, někteří koně odmítali skočit vysoké překážky, ale Přízrak se toho vůbec nebál.
"Dobrá to bude pro dnešek vše. Po zbytek dne máte volno. Jestli budete chtít individuálně trénovat máte možnost. Jinak za půl hodiny vás chci vidět všechny na obědě. Rozchod." Jin ukončil hodinu a my se vydali do stájí. Zřejmě všichni končíme stejně, protože tu je i Hoseok s Felixem.
Na obědě jsem jak jinak seděl s Hoseokem, který si se svým jídlem pořád hrál. Očima jsem zabloudil ke stolu učitelů. Naděje umírá poslední a já doufal pořád v to, že tam uvidím Taehyunga. Samozřejmě že tam bylo prázdné místo, nikde žádný Kim otravný Taehyung.
Naděje upadala a já po dojedení jídla se rozhodl odejít na pokoj, plesknout sebou o postel a nevstát do zítřka. Samosebou bych ještě přetáhl Hoseoka židlí, abych si ten klidný spánek pojistil.
To se však nestalo. U východu z jídelny si mě odchytil Jin. "Pojď se mnou," zněl celkem vážně. Vždyť jsem vše snědl a nic jsem si výjimečně neudělal. Že bych na té hodině něco pokazil.
Následoval jsem ho po chodbách školy. Prostory po době strávené tady už mi nepřipadají cizí a i orientace v nich není tak hrozná.
Jin se zastavil před dveřmi. Vykulil jsem oči, moc dobře vím, co se za nimi skrývá. Dveře do Taehyungova pokoje. "Měli by jste si promluvit," Jin znovu ukázal svůj úsměv, ale tento byl plný lítosti. Celkem se bojím, co mě čeká za dveřmi.
Jin natáhl ruku ke dveřím a lehce zaklepal. Z druhé strany se ozvalo dost chraptivé, "vstupte." Ten hlas však určitě patřil Taehyungovy. Ten hluboký hlas bych poznal kdekoli. Spadl mi jeden kámen ze srdce. Taehyung je na živu. Samozřejmě se mi hlavou celou noc honili ty nejhorší a ty nejméně pravděpodobné scénáře, které mohli nastat.
Opatrně otevřel dveře a pokynul mi, abych vešel. Já jsem neváhal a hned udělal několik kroků dovnitř.