Jezdecká akademie Galgi

Šedesátý

Procitnul jsem až ráno. Spal jsem na nejspíše své posteli, ze které jsem odházel láhve s alkoholem. Kdo jsem? Začalo mi v hlavě hlodat, čím dál tím více. Znovu jsem se rozhlédl po místnosti, co jsem zač? Našel jsem nějaký pytel, do kterého jsem začal házet veškeré lahve od alkoholu.

Uklízel jsem ty lahve celkem dlouho, ani jedna neobsahovala nic pod třicet procent alkoholu, to jsem takový ochlasta. Kupodivu nemám žádné nutkání se napít. Je toto opravdu můj pokoj. Ke všemu ten muž s holí, vypadal dost na úrovni. Pochybuji, že by žil takto.

Nevím, co si mám myslet a nejhorší je, že nevím, co si myslet o sobě.  Nejspíše půjdu za otcem s tím, že se s tím bělovláskem chci sejít. Myslím, že mi dokážou dát více odpovědí, než mi mohou dát mí rodiče, to je smutné. Nějak z nich nemám dobrý pocit.

"Halo," vešel jsem do kuchyně, kde seděla u stolu má maminka. Měla na sobě rudé šaty a stejné barvy rtěnku, kterou doplňovala černá kabelka a stejné barvy lodičky. "Ahoj mami," oslovil jsem jí s úsměvem. Chci si na ní vzpomenout, někde uvnitř mě vím, že je pro mě máma důležitá.

 "Nevidíš, že telefonuju." Vyštěkla na mě a máchnutím ruky mi pokynula, abych opustil místnost. Proč se tak chová, možná je to důležitý hovor. Nechci si přiznat, že by mě neměla ráda. Vyšel jsem tedy nahoru a pokračoval v prozkoumávání vlastního pokoje, a samozřejmě i v jeho úplném úklidu.

"Jungkooku," uslyšel jsem mužský hlas. Seběhl jsem schody a objevil se před svým otcem. "Dnes jdeme na večeři s velice důležitými lidmi a chci, aby jsi se slušně oblékl a nedělal ostudu," mluvil dost vážně. Já dělal někdy ostudu, co?

"Dobrý den, pane Jeone." Pozdravil postarší muž s jeho rodinou našeho otce. Měli dvě dcery, jedna mohla mít tak osm let a ta druhá byla zhruba v mém věku. "Jungkooku, toto je Jennie," představil mě krásné brunetce.

Otcové celou večeři mluvili o obchodních záležitostech. Jennie a já jsme zkoušeli zavést konverzaci, ale z mé strany to moc nešlo. Zeptala se mě na koníčky, přátele, oblíbené jídlo, ale já si nic z toho nepamatuji. Nejspíše jsem jí musel celý večer nudit. Naštěstí její mladší sestra se trochu o zábavu postarala.

Zjistil jsem, že také, žije v Gangnamu. Další informace co mě sdělila, jsem nějak vypustil z hlavy. Na konci večera jsme se všichni rozloučili a otcův řidič nás odvezl domů. "Jungkooku s Jennie by jste byli hezký pár." Poznamenal otec, já jsem na něj vytřeštil oči. Co? Já jsem tu dívku viděl poprvé v životě. Ke všemu ani nevím, jestli třeba někde už nějakou nemám, která na mě čeká. No to nejspíše asi ne.

Dny ubíhali a začali se z nich stávat týdny. Na nic jsem si za tu dobu nevzpomněl. Začal jsem znovu chodit do školy, kde jsem nikoho neznal a nikdo neznal mě. Proč jsem nezůstal na své staré škole, třeba bych si vzpomněl s jejich pomocí. Má maminka se zdá ke mě odtažitá a dost nevraživá, všechny snahy o dobrý vztah jsem pustil k vodě. 
Otec se mnou také moc nekomunikuje, vždy když nadhodím téma o tom muži o berli, tak to nějak odbyde, proč nechce abych se s ním viděl. Vždyť mě neukousne nebo snad jo.

Jediný s kým jsem se za tu dobu, co jsem vylezl z nemocnice bavil, byla Jennie, bylo hezké moc si z někým popovídat. Jenže naši rodiče z toho chtějí něco víc a já myslím, že mezi námi nepřeskočila jiskra.