Jezdecká akademie Galgi

Dvaašedesátý

Nakonec auto zastavilo u velké budovy z doby renezance. Byla nádherně zrekonstruovaná, ale zachovala si svůj historický půvab. "Jsme tu," všichni vystoupili z auta. Co to vlastně má být. "Vítej zpět Kookie," došel ke mě Hoseok a vzal mě kolem ramen.

"Pojďme než nás najdou," prohlásil Felix a pomalu otevřel hlavní vchod. Dostali jsme se společně na nádvoří, kde nikdo nebyl. Venku již se začalo stmívat, přeci jen cesta sem nám zabrala nemálo času.

"Nikdo tu není, dělejte," to jsme se sem snad vkradli, co je to vlastně za místo. "Jimine," dotyčný mě hned umlčel prstem, "až potom Kooku." nakonec jsem udělal jak chtěli a vydal se s nimi dovnitř budovy.

Vyšli jsme spoustu schodů nahoru a rychle vpadli do jedněch dveří. "Jsme tu konečně." Byl to malí pokoj s patrovou postelí a dvěma psacími stoly. "Kde to vlastně jsme?" nechápavě jsem se na ně díval.

"Vítej zpět na Galgi," Hoseok mi podal rámeček s fotkou, který ležel na psacím stole. Byl jsem na něm já s Hoseokem. Oba jsme seděli na koni a smáli se. Nejspíše to byl hezký zážitek. "Tahle budova je jezdecká akademie." Ještě dodal, protože jen z tohoto jsem to nevydedukoval.

Zabouchání na dveře upoutalo pozornost všech. "Dělej Kookie," Felix mě nastrkal do malé koupelny a zavřel dveře. "Copak si přejete pane Kim," pronesl Hoseok. Stěny nebyli moc tlusté, tak jsem slyšel celou jejich konverzaci.

"Celý den jsem vás tři neviděl, co jste dělali?" Promluvil hluboký hlas, díky kterému mi po těle naskákala husí kůže. "Byli jsme tu zalezlí, nemáme moc nutkání chodit ven. I když to vy dobře víte." Podotkl Hoseok. "Promiňte, že jsem, to je jedno." Pronesl dost posmutněle, něco ho trápí. "Myslíte na Jungkooka, že pane? Chybí vám."

Já jsem zdrojem jeho smutku, otevřel jsem dveře a spatřil jsem toho muže o berli. "Jungkooku," oči se mu zalili slzami. Tak dlouho jsem ho hledal a teď stojí přede mnou. Díval se na mě, jako by snad viděl ducha.

"Dobrý den," vyvedl jsem ho z transu. "Co tu proboha děláš, máš být u svého otce v Soulu." Vychrlil ze sebe, překvapený výraz mu na tváři zůstal. Byl stejně perfektně a elegantně upraven, jako když jsme se viděli poprvé, jen jeho vlasy již byli kratší.

Poté svůj pohled přesunul na ty tři. "To jste byli vy, že?" Povzdechl si a složil hlavu do dlaní. "Museli jsme, ke všemu dnes má osmnáct, jeho otec už za něj nerozhoduje." Pronesl Hoseok, snad aby se nějak vykroutili z trestu, které zjevně všechny čeká.

"No dobře, vítej zpět Jungkooku, pokud tu tedy chceš být," nahodil kamenný výraz. Provedl jsem mu snad něco? Tehdy v nemocnici se takto nechoval. "Stejně nic jiného nemám." Pohled jsme mu do očí, jenže jakmile se naše pohledy spojili, ucukl jsem jinam.

"Dobře, děkuji pane." Odvětil jsem mu a jeho výraz se ani nepohnul. Otočil se na patě a odešel z místnosti pryč. Před odchodem ještě pronesl. "Jung, Park, Lee počítejte s trestem za opuštění školního pozemku. Já to řešit nehodlám, hlaste se u Pana Mina." S těmi to slovy nadobro zmizel z mích očí.

"Yoongiho ne," povzdechl si Jimin. "Copak se bojíš, že si zase týden nesedneš." Zasmál se Felix a popošel k němu aby ho trochu povzbudil. "Přesně tak," Jiminova hlava se svěsila ještě níž. "No nic měli bychom za ním jít hned, ať už to máme z krku." Všichni přikývli, "jo mimochodem Kookie, jestli chceš s námi. Yoongi tě moc rád uvidí."

Já jsem s nimi samozřejmě souhlasil, co bych asi dělal na prázdném pokoji sám. Vyšli jsme ven a dali se do jiného křídla budovy. "Jimine zaklep," Felix ho začal nabádat. "Ne ty," začali se hádat jako malé děti. "Proboha zaklepu já," jestli mě to stvoření na druhé straně zabije. No nic odhodlal jsem se a zaklepal na dveře.

"Co chcete," ozval se z druhé strany dost nepříjemný hlas. "Přišli jsme pro školní trest." Klika pomalu klapla. "Lee Felix, co jsi zase provedl." Dveře se otevřeli a byl v nich nižší bělovlásek. "Proboha..."

Krásného Valentýna drahoušci. Já ho trávím se svojí nejlepší kamarádkou a fotkou Yoongiho. Perfect. A vy?