Jezdecká akademie Galgi

Osmasedmdesátý

Všichni jsem na sebe nechápavě hleděli. Nikdo se neměl ke slovu, najednou zavládlo naprosté ticho. Myslím, že Jin ve mě měl důvěru pokud jde o můj slib. Nejraději bych se teď zahrabal pod zem a to hodně hluboko.

"Promiň," prolomil jsem ticho, které zavládlo na chodbě. Na více slov jsem se nezmohl. Nevěděl jsem co mám říct. Zase jsem to pokazil. Svěsil jsem hlavu abych s ním nemusel udržovat oční kontakt. 

"Jine," ve dveřích od jeho ordinace se objevil Yoongi, kterého jsme tam nechali. "Hoseoku, Jimine běžte." Řekl vcelku klidným hlasem, i když měl očividně nervi na kraji. Oni na to nic neřekli, zbabělci vzali do zaječích. 

Jimin s Hoseokem hned nasadili rychlejší tempo a opustili chodbu po schodišti do vrchního patra. "Jungkooku pojď zpátky," znovu se ozval Yoongi a já byl rád, že nemusím alespoň a chvíli čelit Jinovu pohledu. 

"Ano Hyung," prošel jsem kolem něj zpět do pokoje a posadil se na lůžko. Hlavu sklopenou k zemi, upřeně zírající na strašně zajímavou podlahu. 

"Jungkooku." Začal klidně Jin a jen z mého oslovení šlo slyšet zklamaní. "Něco jsi slíbil a já ti důvěřoval, mám strach o tvé zdraví a jestli to takto povedeš dál, tak nebude moc velká šance." Jin se odmlčel a promnul si kořen nosu.

"Nechci o vás přijít," pronesl a já nechápal proč mluvil v množném čísle. "Vím, že se to vše může sesypat jako domeček z karet." Pokračoval Jin, Yoongi chtěl něco dodat, ale nějak nenašel správná slova a vlastně Jin mu to ani nedovolil.

"Yoongi víš jak to bylo posledně. Nechci, aby se to opakovalo." Vůbec nevím o čem to mluví, ale nejsem v postavení kdy bych se mohl na něco zeptat.

"Jungkooku, chceme pro tebe jen to nejlepší a ty to snad víš." Až teď jsem sebral odvahu se podívat na Jina, na němž šlo vidět, že by nejraději uronil pár slz. "Omlouvám se," řekl jsme potichu a začal se cítit ještě více provinile než předtím.

"Hlavní je, aby jsi si vzpomněl, ale postupně." Vzal si slovo Yoongi, kterému tato konverzace, přišla dost nepříjemná. "Nejspíš by jsme mohli začít se Sulgi, tohle by měl vědět." Pokračoval a přisedl si na malou stoličku vedle mě. 

"S kým?" Optal jsem se. To jméno mi jistým způsobem přišlo strašně povědomé. Nejspíše je to pro mě někdo hodně důležitý. Zahleděl jsem se tedy na Yoongiho aby mi objasnil něco z mé minulosti.

"Kde jen začít," uchechtl se a podrbal na zátylku. "Sulgi byla tvojí skutečnou matkou. Zemřela když jsi byl ještě malí. Učila tady na Galgi a proto jsi tu teď i ty." Cože! Vyjeveně jsem na Yoongiho zíral. Můj otec mi lhal, ta žena doma není mojí matkou, jak jen mohl. Něco se ve mě zlomilo a já věděl, že domů se již v životě nechci vrátit. 

"Jungkooku v pořádku," optal se starostlivě Jin, když jsem si v hlavě chtěl utřídit myšlenky. "Jo jen jsem toto nečekal, otec mi řekl, že Sabrina je mojí skutečnou matkou." Jina to vcelku vyvedlo z míry, ale Yoongi vypadal, že toto přesně čekal.

"To mě ani nepřekvapuje, je to strašný člověk." Poznamenal Yoongi. "Hele Jungkooku, měl by jsi jít spát." Jin poukázal na hodiny, kde již se pomalu schylovalo k půlnoci. "Ten čas rychle letí." Zvedl se Yoongi a nato si zívl. 

"No my budeme muset jít pomoc Taehyungovi a Namjoonovi nahnat  studenty." Yoongi skočil Jinovi do řeči odkašláním co znělo, "ožralce." Do  jejich pokojů. Načež pro Yoongiho poznámku nezapomněl protočit očima.    

Myslím, že tento příběh bude u konce. Hodlám to natáhnout do sta dílů. Jeden můj starý příběh jsem opravila, panebože tak strašná gramatika a většina věcí byl jen popis děje. No mám v plánu začít něco nového. Napadli mě BTS v prostředí Harryho Pottera, psychiatrická léčebna a nebo podsvětí s démony atd. Co myslíte vy?