Jezdecká akademie Galgi

Osmdesátý

Šli jsme společně do jídelny a posadili se na židle. "Tak mluv, co potřebuješ." Pobídl mě, nejspíš na mě nemá celý den. Začal jsem být čím dál více nervózní, nejspíše na mě i on poznal, že jsem nervózní.
"Chci vědět, co bylo mezi námi předtím než jsem ztratil paměť." Polknu obrovský knedlík v krku když jsem to konečně řekl. Jo jinde tak chladný výraz krapet změkl. "Jungkooku co bylo, bylo nevracejme se k tomu."
"Ale," takovou odpověď jsem nečekal. Začal jsem přemýšlet, co řeknu dál a myslím, že jiné východisko nebylo.
"Ty už mě nemiluješ," počkat já to opravdu řekl a nahlas. Proboha ne. Teď je ze mě to nejčervenější rajče na světě.
"Já už nic necítím." Zvedl se ze židle a vydal se pryč. Nemiluje mě a já jsem teď za hlupáka. Začal jsem brečet.
Teď se mi zdá, jako by mi někdo rozerval srdce na tisíc malých kamínků. "Jungkooku, co ty tu tak sám." Položil mi někdo ruku na rameno. Já jsem tedy zvedl pohled. "Pane Kim," podíval jsem se na Namjoona se skleněnýma očima.
"Co se stalo?" Klek si ke mě, aby na mě lépe viděl. "On," znovu jsem popotáhnul. "Taehyung že? Co ti řekl." Vyslýchal mě dál. "On mě nemiluje." Znovu jsem popotáhl. Už mě bylo jedno jestli to někdo ví. Vše bylo jedno. "Jungkooku pojď."
Namjoon mě chytl za ruku a začal táhnout ven ze školy k jízdárně. "Co? Kam jdeme?" Optal jsem se. "Za Taehyungem." Odpověděl jednoduše.
A v tu chvíli jsem se chtěl začít vzpírat, ale už jsem na to neměl sílu. Za těch pár dní jsem zase shodil nějaké to kilo.
"Taehyungu!" Zavolal na svého bratra, který momentálně sedlal vysokého vraníka. Znovu jsem ho zahledl, ale už jsem se na něj nedíval jako dřív.
"Namjoone, co potřebuješ?" Optal se tak chladně. "Kam zmizelo oslovení Hyung." Nakrčí obočí.
"To je teď jedno, ty zase bereš ty prášky. Že ano? Víš co to s tebou udělalo posledně. Nemůžeš jen tak vypnout emoce." O jakých prášcích mluví.
"To víš od Yoongiho nebo Jina?" Zůstával chladný. "Ne to mi došlo samotnému, když řekneš jediné osobě, kterou si kdy miloval, sbohem. Ti dva drží lékařské tajemství, oni by mi to neřekli."
On mě opravdu miloval? Nechce se mi tomu po tomhle věřit. "S těmi prášky přestaneš rozumíš?" Už na něj začal řvát. "Chci zpět svého malého brášku." To poslední pronesl šeptem, ale všichni jsme to slyšeli.

On bere nějaké prášky. "Jungkooku tady Taehyung, nedokáže ovládat své emoce a když jsi odešel dost ho to vzalo a znovu začal brát prášky, které jsme mu všichni rozmlouvali. Myslím, že jsi o nich věděl také." 

Pomalu puclíky zapadají do sebe, Taehyung necítí emoce. Zkusila jsem něco napsat ve stylu Harryho Pottera a jsem s tím dost spokojená. Vydala jsem první kapitolu a budu ráda znát váš názor.