Jezdecká akademie Galgi

Čtyřiadvacátý

Došel jsem se vším k jeho boxu. "Proč ti tak říkají, nedává to smysl." Otevřel jsem jeho box, který zase zavrzal, mohli by s tím něco udělat. Natáhl jsem k němu ruku, on se hlavou k ní hned přisunul, hodný chlapec.

Nedává mi to smysl, proč ho takhle pojmenovali. Tak jo Jeon ty to dáš, začal jsem se povzbuzovat, protože to sedlo se na něj samo nedostane. Jdu na to. Vzal jsem sedlo a snažil se ho na něj vyhodit. No snaha byla samozřejmě, ale síla se nějak nedostavila. "Sakra," povzdechl jsem si, když jsem seděl na zemi pod sedlem.  Nemotorně jsem se postavil, znovu ho čistit nebudu.

Killer zařehtal a sehnul se. To je má šance položil jsem na něj sedlo, na což se zvedl. "Děkuju," usmál jsem se na něj a podrbal ho mezi ušima. Jako by věděl, co jsem potřeboval. Za chvíli jsem ho už měl nachystaného. Vyčkával jsem s ním v boxu, kdy se objeví pan Taehyung otravný.

Po pár minutách jsem uslyšel zvuk blížících se kopyt. Vyšel jsem z boxu a následoval zvuk. Vedl jsem za sebou Killera, který šel poslušně za mnou.  Vylezl jsem z vrat a tam byl Taehyung s Přízrakem. Moc jim to spolu slušelo. Měl na sobě na rozdíl ode mě sako barvy arktické modré, v této barvě bylo i sedlo, dečka a uzdička Přízraka. Byl na ně vážně krásný pohled. "Tak nasedat Jeon," usmál se na mě. Naštěstí Killer byl trochu nižší než Přízrak, tak jsem se dostal do sedla bez pomoci. "Pojď trochu se projedeme," pobídl koně a vydal se k lesu. Já ho hned následoval, po chvíli jsme vyjeli z prostor školy, dále jsme ani jeden nepromluvili.

"Tak Jeon udrž se v sedle," pobídl Přízraka, který hned přešel do cvalu. "Jak chce, jedem." Pobídl jsem Killera jemně. Bylo na něm vidět nadšení, dlouho už nikde nebyl. Za nedlouho jsme dostihli Taehyunga, co dostihli mi ho předběhli. "Jak chceš Jeon," zařval na mě a přidal ještě na rychlosti. Běželi jsme přes vyšlapanou cestu skrz lez. Byla to krása, taková svoboda. Dojeli jsme po asi deseti minutách k paloučku kde bylo malé jezírko. Taehyung slezl z koně, já udělal to samé. Nechal je se napást, a posadil se na veliký kámen u vody. "Yoongi měl pravdu," uchechtl se. Yoongi co, "o čem to mluvíte pane Kime." Pokynul mi abych si k němu sednul. "Jungkooku, nevím kde začít. Pořád tomu úplně nevěřím, třeba to ani není pravda. Jak se jmenuje tvoje matka?" Otočil se na mě a upřeně mi hleděl do očí. "Já nemám matku, nikdy jsem ji nepoznal ani nevím jak se jmenovala." Taehyung si povzdechl a prohrábl si své havraní vlasy co mu padali do obličeje.
"Dobře, Jungkooku tvá matka se jmenovala Min Sul Gi." Vykulil jsem na něj oči, jak to může vědět. Otec mi říkal, že zde chodila na školu. Doufal jsem, že o ní zjistím víc a už znám její jméno Min SulGi. "Chci vědět více," byl jsem nedočkavý chci o ní vědět vše. "Byla to vážně úžasná a obětavá žena až do své poslední chvíle." Znovu si povzdechl. Podíval jsem se na něj, bylo na něm vidět, že mluvit o ní ho bolí. "Na dveřích od boxu Killera jsem viděl její jméno." Zvedl se a došel pomalým krokem k Killerovy. "Ano, byl to její kůň a pořad je. Ujala se ho když při závodu shodil svého jezdce. Všichni ho chtěli dát utratit, ale Sulgi se ho zželelo. Nechala si ho, začala se k němu chovat mile po těch letech trápení. Má svojí hlavu a musí se s ním chovat, jako k sobě rovnému. Jinak se začne projevovat jeho druhá stránka a i on jí byl osudným. Zůstal tu, ale nikdo se na něm od té doby nesvez jenom párkrát její synovec." Počkat on řekl synovec, takže to znamená, že mám bratrance. Najednou začal déšť, strhla se průtrž mračen a my byli hned mokří až na kost. "Musíme zpět," rychle se Taehyung vyšvihl do sedla, já hned za ním. Zamířili jsme na cestičku skrz hustý les, kde aspoň trochu nebyl déšť tak silný. Zamířili jsme zpět ke škole co nejrychleji. Klapání kopyt bylo stejně slabší než kapky vody narážející na tvrdý povrch. Přes vodu jsem neviděl už skoro ani na krok. Začali znít oblohou hromy. Poté najednou udeřil blesk do blízkého stromu, který spadl těsně vedle Přízraka. Strašně jsem se vylekal a nebyl jsem jediný. Viděl jsem před sebou, jak je Přízrak na zadních a Taehyung padá ze sedla. "Taehyungu," rychle jsem seskočil z koně a vrhnul jsem se k němu. Ležel na zádech uprostřed cesty. Doběhl jsem za ním. "Jsi v pořádku." Bože ať mu nic není.
Taehyung se opatrně posadil. "Ano jsem v pořádku," spadl mi obrovský kámen ze srdce. "Pomůžu ti vstát," vzal jsem ho za ruku a pomohl mu do stoje. Jenže se znovu skácel k zemi a chytil se za kotník. "Ukaž," opatrně jsem mu sundal botu. Trochu zasyčel bolestí. Měl jsem krásný pohled na jeho nateklí kotník. "Nevypadá to dobře," konstatoval jsem. Jsme zhruba pět kilometrů od školy. "Pomůžeš mi do sedla." Podíval se na mě s prosebným pohledem, jako bych ho snad mohl odmítnout. "Ovšem," pomohl jsem mu tedy znovu do stoje, ale teď už jsem počítal s tím, že se o mě opře celou váhou. Pomalu s mojí pomocí doskákal k Přízraku. "Děkuji," nechápu jak se dokázal vyšvihnout do sedla.
Vyjeli jsme tedy v pomalém tempu směr Galgi. Všude pořád zuřila bouřka. "Tímhle tempem tam nedojedeme, Jungkooku jeď, já dojdu. Ať aspoň jeden z nás není nastydlí," podíval se na mě celý zmáčený. "To ani omylem, jsme v tom společně." Ukázal jsem mu svůj vřelí úsměv. Jak ho mohlo jen napadnout, že bych ho tu v tomhle stavu nechal. "Děkuji Jungkookie," usmál se na mě taky. Počkat, jak mě to oslovil. On my řekl Jungkookie, já jsem snad přeslechl.