Jezdecká akademie Galgi

Jedenáctý

Znovu jsem usnul. Vzbudil jsem se kvůli něčemu studenému na svém čele. Opatrně jsem otevřel oči, viděl jsem skrz pootevřené okno, že už se začínalo pomalu venku stmívat. "Jungkookie jsi při vědomí," uslyšel jsem Jina hned vedle sebe. Vůbec jsem si ho nevšiml. Stál tu i před chvíli nebo přišel?
"Vnímáš," ucítil jsem ruku na své tváři, která byla studená, zřejmě mi před chvílí vyměňoval obklad na čele. "Ano vnímám," znovu jsem zavřel oči, protože mě boleli, ale vnímat jsem nepřestával. "Jak ti je, ano znovu se zeptám," nad tím jsme se oba zasmáli. Jenže já se z drobného smíchu silně rozkašlal.
Jin si vzal stetoskop a odhrnul deku, co jsem měl na sobě. Počkat co, já nemám triko. Začal jsem se stydět. "Klid, ano." Položil mi na hruď chladné železo a začal zkoumat můj dech. "Dýchej zhluboka, prosím." Já mu samozřejmě hned vyhověl a zhluboka jsem se nadechnul, i když to šlo ztuha. Začal pohybovat železem po mé hrudi. Dost mě to studilo, ale nebylo to tak studené, jako obklad co jsem si přidržoval na čele.
Po asi dvou minutách přestal. Znovu mě přikryl a stetoskop si hodil zpět kolem krku. "Takže, protože jsi mi znovu neodpověděl, udělám závěr sám. Kvůli nedostatku tekutin a nejspíše už i z absťáku kvůli drogám tě musí bolet hlava a z toho kašle v krku, dále kvůli nedostatku potravy se žaludek snaží strávit sám sebe takže i břicho. Zapomněl jsem na něco?" Podíval se na mě a lítostně se usmál. "Ne." Měl ve všem pravdu.

Znovu jsem uslyšel zaklepání, "to bude Gi." Jin došel otevřít a po chvíli se vrátil s bílovláskem, který mě včera pohledem zabíjel.
"Jungkooku, budeš teď tady s Yoongim ano," mluvil na mě jak na pětileté dítě, ale mě to nějak bylo jedno. "To je ten nový," zaslechnul jsem pana Mina. "Ano, Gi tady jsou papíry. Vím, že toto není úplně tvá specializace, ale doktor jako doktor. Kdyby se cokoliv stalo, hned mě zavolej."
Ti dva ještě něco řešili a Jin nakonec odešel a nechal mě na pospas jemu.
"Ahoj škvrně," přinesl si plastovou stoličku k mé posteli. Vzal si do ruky papíry a začal je zkoumat. Nedalo mi to a musel jsem se zeptat. "Co je tam napsané?" Podíval se na mě. Vím, že si tam Jin značí můj zdravotní stav.
"Rána se nedožiješ," co to právě řekl! Vytřeštil jsem na něj oči. "Dělám si srandu škvrně." To nebylo moc vtipné, neuvěřitelně mě vyděsil.
Odložil papíry a podal mi teploměr, který ležel na stolku. Netrvalo dlouho a zapípal. Než jsem se pro něj natáhl ho pohotově uchopil a skepticky se podíval na hodnotu.
"Hmmm 39,4," nahlédl do papírů, které dostal od Jina. "Zvýšila se ti a to o dost." Sundal mi z čela obklad a šel ho namočit do studené vody. Poté mi ho znovu položil na čelo. "Vím, že tu měl ještě nějaké deky." Mluvil si spíš pro sebe, není ani divu, když je to veterinář. "Bingo," došel ke mě a zakryl mě ještě dvěma dekami. "Lepší." Optal se a pro jistotu ještě zavřel pootevřené okno a znovu se ke mě vrátil.

"To jsi ho kousnul, že tě musel svázat?" Na to jsem zakroutil hlavou v nesouhlas. On ho tu snad někdo hryzl?
"No nic, bude lepší když se prospíš. Chytl mě za vlasy, aby si mě přidržel a vpíchnul mi do krku injekci. "Dobrou noc," obsah do mě pomalu vpravil a já přestal vnímat okolí. Připadalo mi to zbytečné, usnul bych i bez nějakým oblbováků.