Jezdecká akademie Galgi

Šestasedmdesátý

Rozlepil jsem svá víčka s podíval se na sněhově bílí strop. Proč jsem raději neumřel. Ze včerejška si pamatuji jen útržky, byl tu otec a..... Nejraději bych se zahrabal pod zem.

Uslyšel jsem nějaké divné zvuky, chtěl jsem se zvednout, ale mé tělo bylo připoutáno k lůžku. No není se čemu divit, potom co jsem včera předvedl a ke všemu jsem ani ničeho nedocílil. Frustrovaně jsem si povzdechl, co jiného taky můžu dělat.

Uslyšel jsem zacinkání příboru, takže tu někdo je? Hned na to se má domněnka potvrdila. "Probral jsi se." Uslyšel jsem Yoongiho, který se hned přiblížil k mé posteli. "Co hlava?" Nějak jsem v ní nepociťoval bolest. 

"Je to dobré, nebolí mě." Yoongi mě odpoutal a nechal posadit. "Ale slib, že znovu neutečeš." Podíval se na mě vážně a pohrozil ukazováčkem. Z jeho roztomilé tváře, ale strach jít nedokáže, a tak jsem se držel abych se nerozesmál.

"Já to myslím vážně Jungkooku," znovu mi pohrozil. "Neboj Hyung já se odtud nehnu, tedy dokud mě sami nepustíte a vlastně kde je Jin." Zeptal jsem se, protože jediné co jsem v místnosti viděl byl talíř s polívkou, který Yoongi nejspíše jedl. 

"Jin je s ostatními na slavnosti, nejspíše řeší pití nezletilých. Jin jim každý rok dává výklad o tom jak je alkohol nebezpečný a jak ho nemají pít a přitom pije pomalu více než já." Zasmál se Yoongi a přisedl si na židli. Jin pije tomu bych nevěřil.

"Hyung, co se mnou tedy je?" Znovu položená otázka, na kterou jsem ještě nedostal odpověď. Yoongi nevydal, že by mi na to moc chtěl odpovídat, ale chudák nemá na výběr. Zmizel mu z tváře úsměv, nejspíše nad vzpomínkou na opilého Jina a zesmutněl.

"Jungkooku je to tak, že tvá hlava se pere s tvými vzpomínkami. Nechce je vzít zpět, proto, když si na něco vzpomeneš ublíží ti to. Je už jisté, že nějaká paměť se ti vrátí, jen nevím jak na to bude reagovat tvá hlava. Je tu možnost, že by jsi si vzpomněl na vše najednou a to by jsi....."

Yoongi nedokončil větu, ani nemusel. Moc dobře jsem pochopil, co tím chtěl říct. Je tu možnost že umřu. Proto se tak vyděsil, nechce o mě přijít. Je to od něj hezké, že mu na mě záleží.  "Yoongi, já nevím co říct," i má nálada rapidně poklesla. Vím, že ho tu nechat nemůžu. Hoseok mi řekl, že jsem jediná rodina, kterou má. 

"Ne, to nic, ty určitě budeš v pořádku musíš." Falešnější úsměv jsem u něj ještě nikdy neviděl, možná řekl že to bude dobré, ale on o tom přesvědčený rozhodně není. Bojí se o mě a já? Nevím jestli jsem někdy o smrti nějak více přemýšlel.

Ozvala se klika hlavních dveří do pokoje.  Nejspíše se vrátil Jin pomyslel jsem si, ale hlas nebo spíše hlasy, jež se za rohem ozývali, tak ani jeden z nich nepatřil Jínovi. "Jin je teď v jídelně a Yoongi nejspíše spí, určitě je tu sám." V hlase jsem však poznal Hoseoka.

Po chvíli už i s Jiminem, došli do mého zorného pole a hlavně pak Yoongiho. "Ach pane Mine," uchechtl se Hoseok. "Ahoj zlato," uchechtl se Jimin. "Nemáte teď být někde úplně jinde?" Protočil Yoongi očima.

"No jo, ale chtěli jsem vidět Jungkooka jestli je v pořádku. Máme o něj strach." Začal Jimin s nejnevinnějším kukučem co umí. "No jo, ale najít vás tu Jin tak..." Hoseok mu skočil do řeči. "Nebojte vše je podchycené."