Jezdecká akademie Galgi

Osmapadesátý

Uslyšel jsem pípání přístrojů a teplý dotek na mé ruce. Chtěl jsem otevřít oči, ale nešlo to. Jakýkoliv pohyb byl nemožný. Co se děje? Kde to jsem. Mé nutkání otevřít oči, přineslo své ovoce. Pomalu jsem rozevřel svá víčka. Hned jsem je však zavřel, kvůli silnému světlu, co ozařovalo celou místnost.

Na druhý pokus jsem už více dával pozor na záři a připravil jsem se na ní. Zprvu jsem vše viděl rozmazaně, ale po čase jsem plně zaostřil. Ležím na velké posteli a kolem mě spousta přístrojů a na židli sedí muž, který mě drží za ruku. Jeho oči jsou zavřené a hlava sklopená. Nejspíše spí, pomyslel jsem si a začal jsem uvažovat, zda ho vzbudit nebo ne. Přeci jen když tu bude takto spát, budou ho bolet záda. Měl bych ho vzbudit. Rozhodl jsem se.

Než jsem však svůj čin uskutečnil sám otevřel své kaštanové oči. Byl překrásný. Na tváři se mi vykouzlil úsměv, ani nevím proč. "Ty jsi se probral."Vykulil na mě oči.

"Jak se cítíš?" Po tváři se mu rozlil úsměv. "Dobře, asi?" Nevím, je mi tak nějak divně. Nevím jak to přesně popsat. "To jsem rád. Moc jsme se o tebe báli. Doufal jsem, že to byl jen divný pocit, ale poté co jsi se neukázal na vyhlášení, to bylo všem divné a potom tvé tělo na té zemi." V očích se mu zaleskli slzy, které se mermomocí snažil zahnat. Nakonec se mu to povedlo.

"Jsi vzhůru," ve dveřích se objevil menší muž s bílými vlasy a tváří koťátka. "Už jsme se báli, že se nevzbudíš, přeci jen je to skoro měsíc, co jsi zde." Stoupl si nad sedícího muže. "Vidíš to, už je z něj mánička." Zvedl sedícímu vlasy a prohrábl je. Měl pravdu, že jeho havraní vlasy mu sahali skoro po ramena.

"Nemyslel jsem, že by mohl zajít až tak daleko." Prones stojící muž, a věnoval mi provinilí úsměv. "Hlavně, že budeš v pořádku," chtěl odejít z místnosti. Jenže se s někým ve dveřích srazil. "Když jsem vám ho sem dával, nemyslel jsem, že se ho někdo pokusí zabít. Beru ho zpátky do Soulu a dám si na něj pozor."

Vtrhl do místnosti muž ve středních letech v saku s kravatou. "Jungkooku na Galgi už se nevrátíš. Nenechám tě v jejich neschopných rukou." Pronesl a mě v hlavě zůstali dvě otázky. Mé jméno je Jungkook? Co je Galgi?

Díval jsem se na ně zvláštně. "To nemůžete!" Odvětil sedící a s pohrdáním se muže zadíval. "Co tu vlastně děláte, nejste rodinný příslušník. Odejděte." Rozmáchl rukou a ukázal na vchodové dveře. Takže ten pán je má rodina, moc mile nevypadá. Pořád na všechny řve, a co ten druhý ten může zůstat, že by to byl můj bratr?

Muž s dlouhými černými kadeřemi se zvedl z židle, na které zřejmě strávil dlouho času. Protáhl se neohrabaně a uchopil do své ruky hůl a s kulhavým krokem se rozešel pryč z místnosti. "Pane Jeone, nemůžete ho, jen tak odvést ze školy. Udělal velké pokroky." Snažil se ho přesvědčit nejspíše, jenže já jsem vůbec nevěděl o čem.

"Jungkook, pojede zpět se mnou do Soulu, jsem jeho otec a já vím co je pro něj nejlepší." Došel ke mě blíže a já dost znejistěl, v očích se mu zračil vztek. Dostal jsem z něj i strach.

"Prosím Pane, nechte mě být, já vás neznám." Oba přítomní na mě vytřeštili oči. "Jungkookie..."