Jezdecká akademie Galgi

Jednašedesátý

Dnes byli mé osmnácté narozeniny, jak to vím, no zjistil jsem to na své občance. Nezdá se mi, že by si někdo z rodičů všiml a o muži s holí jsem se nic nedozvěděl. Naši mě nesnáší, nechápu jak jsem zde mohl žít. Sabrinu zajímá jen její vzhled, už nejsem schopen jí říkat maminka.

Rozhodl jsem se vyjít si na procházku, čerství vzduch mě zvedne náladu a pročistí mysl. Venku byla opravdu zima, měl jsem se nejspíše více obléci. Všude bylo bílo, park přes který jsem procházel byl jako z pohádky.

Otevřel jsem telefon a najel na písničky, které jsem zde měl. Pustil jsem si Burn it. No musím uznat, že hudbu si umím vybrat dobře. Kupodivu jsem i chvílemi zpíval. Nejspíše jsem jí měl velice rád. Hlavou mi probleskla vzpomínka na bělovláska. Snažil jsem si vzpomenout na více, ale nešlo to.

Došel jsem až skoro na konec parku. "Je to on," uslyšel jsem za sebou. Nikdo jiný v parku nebyl, tak jsem se prudce otočil, protože dotyčný určitě mluvil na mě. "Jungkooku, pojď s námi." Stáli tam tři kluci zhruba v mém věku.

"Nepůjdu, vůbec vás neznám," snažil jsem si na ně vzpomenout. Jestli jsem tu žil, jako nějaký závyslák, tak rozhodně nechci vědět, jak mě znají.  Všichni znejistěli,  zdá se, že ode mě takovou reakci nečekali.

"Jungkooku, jsme tví přátelé," pronesl jeden z nich a pomalu se ke mě přibližoval. Mám z nich strach, přece jen je spousta možností, jak toto může skončit. "Chceme tě odvést domů, vzal si slovo další z chlapců." Dívám se na ně, jako kdyby byli vrahové. Mám z nich špatný pocit.

"Jungkooku, řekni jak se k tobě chová otec a Sabrina, mají tě rádi, nebo je to pořád stejné?" Zeptal se mě poslední člen jejich skupiny. Byl mi povědomí, to on byl na té fotce v mém pokoji. "Jimine?" Nejistě jsem se ho zeptal. "Ano, Kookie." Na tváři se mu rozlil úsměv, jako by snad doufal, že jsem si na něj vzpomněl. Bohužel opak byl pravdou. Vím jak se jmenuje díky té fotce, na které to bylo napsáno.

"Půjdeme," ozval se jeden z nich. Vím, že už nemám co ztratit. Jimin s rodiči měl pravdu, nechtějí mě. Pomalím krokem jsem se za ním rozešel. Byl jsem dost nervózní, zkoušel jsem se utvrdit v přesvědčení, že i kdyby mi chtěli něco udělat, stejně bych nikomu nechyběl.

Nasedli jsme do malého autíčka. "Mimochodem jsem Hoseok," ozval se chlapec za volantem. "Jo, ale tomuto individuu si říkal koniksicht." Poznamenal ten druhý. "Mlč whiskas," začali se oba smát. "Felix." Možná mě přece jen nechtějí zabít a okrást. Vypadá to, že se zabijí navzájem smíchy.

Cesta trvala v klidu, nikdo nic neříkal. Měl jsem mnoho otázek, ale bál jsem se zeptat. "Kookie, ptej se, tenhle výraz znám." Usmál se Jimin a položil mi ruku na stehno. Mírně jsem se ošil, ale nechal jsem jí tam.

"Kdo jste," první otázka která vypadla z mích úst. "Tvůj spolužák," pronesl Felix a po něm hned Hoseok, "tvůj spolubydlící." Poslední odpověď patřila Jiminovy. "Tvůj Daddy," na což jsem na ně vytřeštil oči. "JImine!" Vykřikli oba najednou. "No co zkusil jsem to." Začal se Jimin nekontrolovatelně smát. Mě ale moc do smíchu nebylo. On jako můj co, prosím ne. 

"Jimine, slíbil jsi nám, že toho králíka necháš na pokoji. Máš přece kočičku." O čem se to sakra baví. "Kočičku co, víš jaké má drápy." Další výbuch smíchu se ozval autem. "Mimochodem Jungkooku prohrál si se mnou sázku a tak mi od teď říkáš Bože." Uculil se na mě, až se jeho oči změnili na dvě čáry.