Jezdecká akademie Galgi

Dvanáctý

Ucítil jsem na své tváři ranní paprsky. "Dobré ráno škvrně." Došel ke mě pan Min. "Co jsi bral za drogy?" Podíval se na mě s chladným pohledem. "Já nevím o čem to mluvíš," znervózněl mě a to dost.
"Víš až moc dobře, myslíš, že si nevšimnu těch vpichů. Navíc Jin to sem napsal," ukázal na papíry na stolku. "Takže, co bereš a kdy jsi měl naposledy," podíval se na moji ruku. "Já ani nevím, co jsem měl." Nad tím protočil očima. "Takže si to zjistím sám."
Došel ke stolu a začal tam něco hledat. Po chvilce se vrátil s injekcí. "Tak zjistíme co v té krvi vůbec máš." Sundal mi popruhy. Můžu se pohnout sláva.
Vpravil mi injekci do ruky a odebral mi krev. Nějak jsem neodporoval, ani na to nemám sílu.
Vlastně nemám sílu na nic, odebral jsem se zpátky do říše snů.
Probudili mě něčí hlasy, ale nic jsem na sobě nedal znát. "Jak je na tom," uslyšel jsem Jina. "Udělal jsem mu rozbor krve, ty vpichy má od diacetylmorfinu. Je to jen pár dní, co si dal ten herák, dále nějaké psychotropní látky THC a metanfetamin. Za nedlouho mu začnou abstinenční příznaky." To jsem v sobě měl toho tolik. Je možné, že mi je i někdo podstrčil. "Horečku se mi podařilo srazit a myslím, že je čas abys mu podal stravu i jinak než nitrožilně."
Uslyšel jsem klapnutí dveří. "Taehyungu," uslyšel jsem Jinův hlas. Pan otravný, co ten tu chce? "Gi potřebuju pomoct ve stájích, dnes se jede ten závod třeťáků a Jeon se dnes nedostavil na moji hodinu." Jo ten hlas poznám pan otravný, aspoň že otravuje někoho jiného než mě.
"Jungkooka tam ještě nějakou dobu neuvidíš. Není na tom vůbec dobře. A mimochodem projížděl jsem Jinovy záznamy, proč jsi si od něj bral Lerivon." Bylo ticho, které po chvíli prořízl Jin. "Kluci měli by jste už jít."
Zabouchli se dveře. Uslyšel jsem kroky směrem ke mě a dlaň na své tváři. "Jungkookie," na to jsem otevřel oči. Uviděl jsem jeho úsměv. "Yoongi tě odvázal, on se slitoval, divné. No nic musíš něco sníst, pomůžu ti se posadit ano."
Na to jsem se neohrabaně začal zvedat z lehátka. Rychle mě zachytil, už jsem se skoro praštil hlavou do lůžka.
Opatrně mě opřel o zeď. "Doufám, že máš rád přesnídávky." Tak teď už jsem se vážně cítil jak malé dítě.
Začal mě krmit. "Sakra to zvládnu sám!" Nenechám se krmit. "No tak zvedni ruku." Zkusil jsem to, ale mé tělo mě neposlouchalo. Ksakru, co to se mnou je. "Takže neodporuj," vzal mě za čelist a násilím mi otevřel ústa. Poté do nich dal jídlo. "Budeš ještě odporovat," zeptal se mě když vytáhl prázdnou lžíci od přesnídávky z mích úst. "Ne už nebudu odporovat," stekla mi po tváři slza. Jsem bezbranný, tak strašně moc bezbranný.